Petr Fischer: Může za to Fischer

25. září 2009

Musím se přiznat: trpím závislostí na šachu. Začalo to před rokem a půl, kdy ke mně dorazila zpráva, že zemřel Bobby Fischer, idol mého šachového dětství, hrdina odvážných výpadů, trpělivý oživovatel teorie. Jeho smrt mne donutila vytáhnout staré partie, oprášit šachovnici a figury schované ve sklepní skříni a hrát a hrát. Ty krásné Fischerovy sicilské, jak dokázal vytěžit Caro-Kannovu, udeřit v dámském gambitu...

Může za to Fischer, říkal jsem si nedávno, když jsem sám sebe přistihl, jak během hodiny a půl, v přestávce mezi psaním komentáře a sloupku, hraji už osmou partii, s potupným výsledkem 3:5 a že kolega u vedlejšího stolu nedokáže pochopit, jak mezi všemi těmi Jc3, Sc4, Vg8+ můžu ještě něco psát. "Kdo volá? Šéfredaktor? Promiň, hraji věžovou koncovku, dej mi deset minut..."

Naštěstí v tom nejsem sám. Podobných šílenců je na tomhle serveru několik set denně. Hrají o body i bez nich, moří se s tím, jak udělat sedmý tah ve španělské, aby nepřišli o pěšce, nebo jak umístit krále v koncovce, kde zřejmě rozhodne jeden jediný pěšec na sloupci f.

Radost s pobytu mezi společně postiženými bohužel nikdy netrvá věčně. Na to, že vás po prohrané partii někdo pošle kamsi, si člověk zvykne, v hospodě to váš přítel po pádu krále udělá stejně, jen se po návratu z toalety většinou omluví. To, že někteří hráči nechápou, že převahu čtyř figur už opravdu s králem a třemi pěšci soupeře nepřekonají a protahují hru donekonečna, si také zvyknete.

Jakož i na to, že vás soupeř znervózňuje chatovými poznámkami o vašich slabinách, jako "malá souhra figur, nepropočítanost kombinací, zbytečné, prázdné oběti" (jako by to člověk sám nevěděl nejlíp, že?). Ale že si někdo udělá z šachového serveru erotickou seznamku, to jednoho opravdu zarazí.

"Budeme sexit?" ptá se soupeřka, zahajující partii možná ne náhodou francouzskou, a pokračuje výslechem: kde bydlíš, kolik ti je, jsi svobodnej, jak velké vybavení vlastníš (dvoje šachy, bez hodin, ale na to asi neptala). Shazuji hru, a hledám jiného soupeře, jenže za hodinu na to pokračuje jiný neukojený exemplář v podobném stylu.

Jsem sama, jsi také sám? Nechceš někdy přijet, hraješ jenom šachy, nebo děláš večer taky něco jiného, víš co viď, smajlík...

Po roce zapálené hry jsem zjistil, že relativně velké množství podobných výstupů odpovídá běžné četností výskytu frustrovaných lidí ve společnosti (tvrdil kamarád sociolog, sám bych si netroufnul), a tak se zapouzdřuji a říkám si, pro šachy musím něco vydržet.

Příští soupeř ale rozbije veškerá předsevzetí. "Co děláš, taky se nudíš? Já taky..." Hráč je to excelentní. Nedělá chyby, je strojově přesný, zná dokonale zahájení. Po čtvrté prohře se osmělím a začínám vyzvídat. "Hraješ v klubu, viď?" "Jo jasně..." "A že znáš tak výborně všechna zahájení? "Mám 2200 ELO, to je základ. Kolik ELO máš ty?" "No, nevím, asi žádné." "Tak to nemáš šanci.!

Neměl jsem, pátá prohra, v naprosto dokonale zahrané koncovce. Trhám si vlasy: "Fischere, Bobby, tak slabý snad proboha nejsem!" Navrhuji další, poslední partii, tentokrát vyhraju. Přichází odpověď: "Promiň, přišla máma, musím psát úkoly, to víš, je mi teprve osm."

Porážka opravdu drtivá. Jdu se s pokorou uklidnit do erotické seznamky.

Autor je redaktor Hospodářských novin

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová