Petr Fischer: Cesta prezidentské neviditelnosti
Seznam kandidátů, kteří by se za dva roky mohli ucházet o prezidentskou funkci, se s rostoucí pravděpodobností přímé volby rozšiřuje. Celá trojice potenciálních prezidentů se našla v nejsilnější vládní straně ODS, což může svědčit buď o nadbytku výrazných osobností, jež je ODS schopna vytvářet, anebo o silném mocenském pnutí uvnitř strany, která se po bouřlivém řízení Mirka Topolánka není s to dát dohromady.
Neoficiální nominace europoslance a dlouholetého severomoravského hejtmana Evžena Tošenovského, s nímž jako protikandidátem Přemysla Sobotky nebo Miroslavy Němcové přišel místopředseda strany a bývalý ministr Pavel Drobil, hovoří pro druhou možnost.
Sobotka si o prezidentskou nominaci sám několikrát řekl, opakovaně získal podporu premiéra, jenž by neměl nic proti ani v případě neutrální Miroslavy Němcové, ženy zcela loajální premiérovi. Tošenovský je hráčem navíc. Nepočítalo se s ním a celou hru zbytečně komplikuje, protože je zřejmé, že za jeho případnou kandidaturou není pokus najít celonárodně uznávanou autoritu, nýbrž snaha vyvážit vnitrostranický vliv ve prospěch moravského křídla místopředsedů Drobila a Blažka, kteří premiérovi při hledání nové tváře ODS dvakrát nepomohli. Jeden svým protikorupčním skandálem na ministerstvu životního prostředí, druhý obnovováním smluvně-opoziční tradice spojování ODS a ČSSD.
Evžen Tošenovský se prosadil jako regionální politik. Ač člen ODS, dokázal sbírat hlasy v silně levicovém kraji. Regionální rozměr ale jeho autorita nikdy nepřekročila, a to ani v Evropském parlamentu nebo ve straně, v níž se v rozhodující chvíli pádu Václava Klause zalekl šance stát se předsedou a budoucím premiérem. Muž regionu, který raději zůstával vzadu, má být prezidentským trumfem?
Tošenovský, Sobotka, Němcová. Tři různá jména, jež ODS dosud nabídla na prezidentský post, mají jedno společné. Jde vesměs o produkty polistopadové praktické politiky, které nenabízejí jiný druh charismatu než schopnost vydržet v provozu, politicky fungovat.
Dosavadní prezidentské nominace ODS mají tedy přece jen hlubší smysl. Naznačují, že doba výrazných osobností je pryč a s ní představa, že pán Pražského hradu by měl být i v demokracii něčím víc než průměrně schopným politikem. S triem kandidátů ODS nyní v dobrém i zlém vyrážíme poklidnou rakouskou cestou, cestou prezidentské neviditelnosti, až bezvýznamnosti.
