Petr Fischer: Česká reakce na události v Japonsku
Tragédie jsou atraktivní a přitahují pozornost nejenom médií, která se snaží ždímat emoce, co to dá. Přitažlivost neštěstí spočívá v jisté dvojakosti lidské povahy.
Na jedné straně zvrácená touha stát se součástí něčeho, co přesahuje všechny míry, i kdyby to mělo děsivě ničivé účinky, tedy v posledku dotknout se nelidské vznešenosti přírody. Na druhé straně je to soucit, sounáležitost s bolestí druhých, která z nás teprve činí lidi.
Česká reakce na katastrofu v Japonsku má všechny tyto rozměry. Bulvární deníky si s jistým potěšením dávají záležet na tom, aby palcovými titulky a záběry přes dvě stránky zvětšily radiační ohrožení proudící z elektrárny ve Fukušimě. Někteří zelení aktivisté využili japonských obav k frontálnímu útoku na jadernou energii. A ti, kteří to tak nedělají, a těch je většina, jsou z této podvratné aktivity předem veřejně podezříváni. Asi proto, že kritizující protistrana by v jiných, pro ni využitelných případech, postupovala podobně.
Česká reakce není přirozeně vtažena na maximální pomoc postiženým a ohroženým v Japonsku, nýbrž na starost o sebe. Naše budoucnost je nám bližší než japonská současnost. Problematizujeme bezpečnost místního jádra, ale dokonce i nevinnost přírody. Příroda je nepřítel, měli bychom si uvědomit, tak to bylo a bude vždy, zaznělo v jednom komentáři konzervativního autora, který však touto myšlenkou připomíná spíše materialistický heroismus levicových filozofů. Konzervativní poučení z otřesů v Japonsku spíše míří ke Kantovi, který oceňuje velikost přírody mimo jiné i proto, že se její moci nikdy úplně nevzepřeme.
V české reakci na japonské neštěstí se objevuje i neskrývaný obdiv a závist. Obdivujeme a závidíme Japoncům jejich smysl pro celek a rozvahu a trpělivost, s nimiž bojují proti vyšší moci, zřejmě proto, že sami sebe považujeme za egoisty, za mnohem méně odolné, za mnohem menší hrdiny a větší hysteriky. Ano, Japonci nekřičí – na sebe, na přírodu ani na bohy.
