Petr Fischer: Bilance letošního Berlinale
Tři filmy, slušný kritický ohlas v důležitých filmových časopisech, jedna cena diváků. Bilance, s níž odjíždí česká kinematografie z letošního Berlinale, nevypadá oslnivě, ale vzhledem k tvrdé berlínské konkurenci je to vlastně úspěch. A to i přesto, že se ani letos neobjevil český film v hlavní soutěži.
To se naposledy před čtyřmi lety povedlo Jiřímu Menzelovi, jehož snímek Obsluhoval jsem anglického krále byl do berlínské soutěže přijat z úcty k Menzelově jménu, ale i proto, že v jeho filmové verzi Hrabalova románu hrály společné německo-české dějiny a populární německá herečka Julia Jentsch.
Nejvíce na letošním Berlinale zabral dokumentární film Eriky Hníkové Nesvatbov. Cena diváků, čtenářů berlínského deníku Der Tagesspiegel, i velký zájem dalších festivalů jenom potvrzuje, že český dokument stojí možná na pevnějších nohách než hraný film, který by navenek, vizuálně, hodně chtěl říct, uvnitř, specificky filmově, však obvykle nemá co.
Česko-slovenský hraný debut slovenské režisérky a scenáristky Zuzany Liové Dům se z řady těch, kteří příliš chtějí – nejvíce být rychle slavnými filmaři – viditelně vymyká, což ocenili i zahraniční recenzenti. Dům je neokázalý, civilní film, kterému ovšem nechybí nenápadný umělecký pel, vyrůstající ze schopnosti odhalovat „krásu každodennosti“, která přichází jen tak, aniž by na sebe hlasitě upozorňovala. V tomto ohledu se Dům přiřazuje k dlouhé tradici malých československých filmů, které okouzlovaly festivaly před čtyřiceti padesáti lety a na něž se pokoušely navázat filmy jako Návrat idiota, Divoké včely nebo Ene bene.
Třetí český film z Berlinale, 80 dopisů Václava Kadrnky, zase dokládá, že s nedávnou minulostí se dá pracovat bez ideologické vyhraněnosti a retro klišé, což je zřejmě jediný způsob, jak se ještě něco nového o nás a tehdejší době dozvědět. Kadrnkova filmová zkušenost je cenná i v tom, že – jak se ukázalo – takový přístup v Česku nikoho moc nezajímá, na rozdíl od ciziny, která na jiné cesty hledání minulosti dala Kadrnkovi chybějící peníze.
Trojice úspěšných českých a československých filmů z Berlinale tedy nejspíš opravdu ukazuje cestu: točit si tvrdošíjně svoje, esteticky a tematicky se na nikoho neohlížet a svět si toho nakonec, někdy určitě, všimne. Spíše než nějaké snaživé nápodoby světa. Jiná cesta do hlavní berlínské soutěže nevede.
