Petr Borkovec: Z kroniky naší obce

Mám tuhle větu naší knihovnice rád – chodím kvůli ní mezi manželky, rozhlížím se a přemýšlím o tom, že naše obec by si zasloužila svého Eurípida, který autorsky stvoří černošickou Médeu.

Čtěte také

Petr Borkovec: Za fotografem Stanislavem Strakatým

Rád bych, věřte mi, byl Eurípidem naší suburbie – bohužel nejsem; zmůžu se sotva na jeden krátký chór, antickou obecní kroniku. Na nejmenší dílek naší příměstské tragédie, nic víc. Ale zazpívám to čistě, doufám.

Letošní černošický svatodušní ples ve sportovní hale se vydařil. Pod nazdobenými basketbalovými koši tančili všichni! Když se končilo a po palubovce se ploužil poslední přiopilý pár, u stolu nejdůležitějších chlapů se rozběhla debata o tom, kdo má doma jaké zbraně. A kolik. Chvíli se vzrušeně šeptalo, ale jakmile začaly vzduchem lítat glocky a walthery a samonabíjecí dlouhé beretty, už se na všechno kašlalo.

Chlapi řičeli a bouchali do stolu, a jakmile se hovor stočil k superdrahým pancéřovým skříním na dlouhé pušky, vášně propukly naplno a mezi manažerem džusů a manažerem dřevohliníkových oken se strhla hádka.

Čtěte také

Petr Borkovec: V ulici, kterou právě procházím

Krátká, protože místostarosta (senior manažer solárů) spor utnul spravedlivým zvoláním: „Na rovinu, chlapi, je tady někdo, kdo nemá doma flintu?“
„Já,“ řekl jsem a přestal tančit.

Manažer slunce se vyboulil od nejdůležitějšího stolu, tlustý a rudý, rozpřáhl ruce mým směrem a zahlaholil něco, co téměř ukojilo moji touhu stát se Eurípidem našeho předměstí.
„Pojď na mou hruď, barde jeden černošická!“
A smutně dodal: „Půjčit ti nic nemůžu, ale až se to semele, máš rezervaci v bunkru u mě doma. A nalož i ženu, byla by jí škoda.“

Nevím co, ale s lékárnou v našem vilovém městečku není už dlouho něco v pořádku. Na první pohled vypadá jako jiné lékárny, ale zdání klame. Všichni v obci si toho – domnívám se – dávno povšimli, anebo alespoň pokud jde o lékárnu sdílejí určité obavy, ale nikdo o ničem nemluví.

Čtěte také

Petr Borkovec: Uzel

V místním zpravodaji o lékárně a jejích potížích také nepíší. Lékárna – jak vím z toho inzerátu – nemá název. Lékárna. Jednou jsem se zeptal na poště, jestli se tam něco zvláštního neděje, ale nevěděli. Prý se povídalo – naklonila se ke mně vedoucí pošty, v ruce vějíř stíracích losů –, že magistr s magistrou kdysi pověsili na dveře cedulku „Máme zavřeno, protože máme vztek.“ Ale prý to hned sundali. A je to dávno. Od té doby – řekli mi na poště – se nic podobného neopakovalo.

Černošická Slánka bývala za první republiky slavný hotel s křišťálovým plesovým sálem – teď je to ubytovna, kde pronajímají pouze levné „dlouhé“ pokoje. „Dlouhé“ znamená na měsíc a víc. Můj známý, manažer funkčních větrovek, mi nedávno vyprávěl o tom, jak se mezi rozchodem a rozvodem s první manželkou na Slánce ubytoval. Kvůli dětem, ujistil mě dvakrát.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pohlednice s vodopádem

Celou první noc, líčil mi, seděl ve smradlavém hotelovém pokoji a civěl do zdi, a když ho ve čtyři ráno přemohl spánek, někdo zaklepal. Za dveřmi hotelového pokoje stál vyděšený pár neznámých starých lidí. Prosili ho o pomoc. Ale s čím? Nebyl to schopen pochopit. Postupně vyšlo najevo, že ti dva jsou sourozenci, bydlí ve vedlejším hotelovém pokoji a mají fenu, která ve vaně vrhla čtyři štěňata.

Zítra nebo pozítří, vysvětlovala žena, si prý pro Timu – tak se fena jmenovala – a ty malé přijede sestra z Moravy, ale do té doby se štěňata za nic na světě nesmějí prozradit před majitelem hotelu. Vyhodil by je na hodinu. Jenže – bratr nikdy nechodí ven sám, protože je nemocný a má panický strach z lidí. Zároveň nemůže sám zůstat se štěňaty, protože je vůbec nedokáže tišit.

„Snažně vás prosíme, nešel byste s naší Timou ven? Nebo nezůstal v našem pokoji se štěňaty? Jenom dneska. Možná ještě zítra. Prosíme vás.“

Čtěte také

Petr Borkovec: Zkus si sednout do auta – seš v něm velkej? Jde ti to?

Můj známý, manažer větrovek, si vybral venčení. Do pokoje těch dvou se mu nechtělo. Chvilku se s Timou motal kolem hotelu a potom – co byste řekli, že udělal? Vydal se ke své vile, schoval se za plot do bezlistých větví, kouřil jednu od druhé a díval se.

„Stál jsem tam nejmíň dvě hodiny. Úplně jsem v tom plotě zamrzl,“ vyprávěl mi pak.
„A cos viděl?“ zeptal jsem se.
„To je právě to,“ řekl a rozplakal se.
Pak dodal: „V garáži se svítilo.“
A ještě: „Jsem strašnej debil.“