Petr Borkovec: Sebrat klacek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klacek
0:00
/
0:00

Je suchý, je vyschlý. Je světlešedý, bílý. Je hladký. Je lehký. Lehčí, než odhaduješ, nežli ho sebereš.

Zvedneš ho ze země. Chvíli ho neseš. Prohlížíš si ho, přehazuješ z ruky do ruky. Odhodíš ho. Je to klacek.

Vyschlá stráň posetá nízkými pokroucenými duby, které sem tam vystřídá hlouček borovic, kousek od města, za halami, nad železničním náspem. Strmá tak, že po ní nikdy nikdo nechodí. „Za městem prý už pralesy,“ píše se o ní v kronikách.

Jdu těmi místy, která vídám z okna vlaku a o nichž si z kupé vždycky myslím, že bych tam měl stát, jít, být. Často bývají ozářená prudkým sluncem a působí jako z jiného, půvabnějšího světa. Tady dole, mezi námi, co míříme do města, se drží šero a zima. Dívá se nás tam víc.

Možná bychom si o té osvícené pralesní stráni, která je o kousek blíž nebi než zemi, dokázali společně promluvit. Lehce bychom se dohodli, překonali ostych, rozuměli si.
Jsem tu, jdu přes svah po zvířecím ochozu, co patří kamzíkům, kteří tady nežijí. Tenké ploché kameny – často vypadají jako umělé, tak pravidelné mají tvary – mi pod nohama kloužou ze stráně. Půvab a lehkost, které jsem s ostatními pozoroval z vlaku, zmizely.

Je to napínavé, nebezpečné území. Čím to? Jarní průhlednou krajinou, kde duby nemají listy a ukazují kmeny a větve. Kdo pátrá po krystalech na říčním dně, ví, že musí začít brzy na jaře, nežli dno zaroste a kameny jsou pro oči i prsty jeden jako druhý. Šátrám očima po holých dubech a vidím každý detail jejich zle zkroucených kmenů a zrůdných zavinutých větví.

Černí stromoví hadi místo větví a kolem nich obtočení černí stromoví hadi, hadi na hadech. V nekonečných černých variacích. Jdu tím, jsem ve střehu, v duchu si bezmyšlenkovitě opakuju slovo mamba, čekám, že něco přijde. Že se jako krystal objeví opravdový černozelený had. Nebo ten kamzík, kostra, sup, něco. Znamení je dost.

Na dubu udržuje rovnováhu šedivý holub hřivnáč, občas práskne křídly, roztrhne pytlovinu. Pak znovu udržuje rovnováhu. Dřepí na větvi tak, jako by slova sedět a šeď měla stejný starý základ. A najednou před sebou vidím, že mají – tu větev!

Jdu strání, kam se nechodí. Zastavím pod borovicí, do níž se opírá slunce. Tady je možná to místo z lehčího světa, které je vidět z vlaku. Místo neustále zalité sluncem – jako by stálo nad mraky!

Pod borovicemi si vždycky vzpomenu na větu z románu. „Jeden můj přítel věřil v Boha kvůli stromům“. Pod smrky nebo modříny se mi ta věta nevybavuje. Proč? Asi něco z dětství. Tuším co; a tuším taky, kde jsem tu větu četl. Ale teď na to zapomínám, všímám si borovice znovu, poprvé přicházím na počátky a důvody toho obdivu, vymýšlím borovici, své dětství, ten román, hrdinu, autora.

V skvrnité koruně je tolik světla, že – zdá se mi na zemi – vidím přesně to, co bych viděl, kdybych vylezl až k temeni. Na borovici v jednom kuse něco praská. Lupání a šustoty bez příčiny, které zesiluje sluneční jas. Jako by v koruně sosny hořel malý oheň, který nikdy nevyhasíná. Poslouchám ho a tisknu oči proti slunci, myslím na borovici, dělám ji v hlavě, dělám ji. Potom otevřu oči a rychle se podívám z dubové stráně: všechny černé duby jsou zasněžené. Stojím v zaváté krajině, sníh padal na duby nepřetržitě několik dní, sníh, sníh, sníh – a mně je teplo.

Sehnu se pro klacek, abych se něčeho přidržel. Je tak lehký, až cuknu. Na hřbetě je světlešedý, vyšisovaný do běla. A ohlazený, ohmataný tak, že se v pozvolných záhybech vláčně zaleskne. Spodní strana je hnědá, vlhká – otáčím ji do slunce. Je oranžová. Držím klacek v prstech jako vzácnost. Pak ho sevřu uprostřed celou pěstí.

Chvíli to střídám. Na obou koncích je zlomený – ze špičky vystupuje vláknité maso, dívám se zblízka do světlé svaloviny. Prohlížím si teď klacek tak, jako by byl dutý, dívám se do něj jako do hlavně. Na opačném konci je odlomený od větší větve – to krásné místo se podobá opotřebovanému pantu, dávno litému spoji.

Oválná podstava je nahoře rýhovaná a v ohybu jako zabroušená. Je to rukojeť. Držím teď klacek podle pravidel. Pak zkouším, zda bych ho dokázal zlomit. Dokázal, ale nechám toho. Klacek je posetý výstupky, drobnými pučnicemi, miniaturními tmavými manžetami po odpadlých výhoncích. Držím klacek. Nesu ho. Přehazuju z ruky do ruky. Odhodím ho.