Petr Borkovec: Když jsem se dnes ráno, dvanáctý den karantény...

24. březen 2020

Přečtěte si povídku českého básníka, překladatele a publicisty, psanou v izolaci.

Když jsem se dnes ráno, dvanáctý den karantény, probudil z nepokojných snů, zjistil jsem, že jsem se v posteli proměnil ve sběratele drahokamů. Nemohl jsem si vzpomenout, co se mi zdálo, ale s naprostou jistotou jsem věděl, že sny se týkaly drahokamů a polodrahokamů. Ačkoli po pravdě: neměl jsem ani dostatek času, abych se na sny minulé noci rozpomněl. Hlavou se mi honilo tolik nádherných vzpomínek na výpravy za drahými kameny, na nálezy modrých a červených a zelených krystalů, na smaragdy, jaspisy a acháty, že jsem se nemohl ničím jiným zdržovat. Ze zvyku jsem sešel do kuchyně na snídani, ovšem všechny důvěrné věci – stůl, ubrus, chladné dlaždice, vůně kávy – se zdály tak cizí, že jsem vůbec nezačal jíst. Zato moje minulost sběratele drahokamů, paměť plná kamenů a pocit výtečně vedené sbírky, která je někde v domě, jevily se mi nepochybné a trvalé.

Udiveně jsem se rozhlížel kolem dokola a vzpomínal na dávné sběratelské začátky, na svého německého profesora přírodopisu, který mi ukázal první naleziště, a naučil mě, jak mineralogickou sbírku založit. Všechno bylo jako živé. Z paměti se mi vynořil profesorův zatuchlý půdní byt a nejvzácnější exponát jeho sbírky. Půlmetrový krystal záhnědy – na spodku tmavohnědý, přecházející v medový kouř a ve špičce čirý jako sklo – který připomínal patník. Potom přišel na řadu můj první velký nález v jednom starém lomu, kde jsem nakopl bezednou žílu napěchovanou velkými peckami, v nichž se skrývalo červené achátové maso. A vzpomínka na první smaragd! A první jaspisový špalek! Všechny výpravy za českými granáty a vltavíny a růženíny. Expedice za africkými rubíny. Objev alabastrové jeskyně, u kterého jsem shodou neuvěřitelných náhod byl. Vzápětí jsem před sebou uviděl achátovou pecku, velkou a hladkou jako obrovské vejce, jako bochník chleba, kterou radlice bagru rozlamuje na tři kusy. Stojím opodál a pecka se rozlétá a uvnitř se objevuje modrá dutina plná žlutých krystalků, z nichž některé mají jistě přes pět centimetrů. Nejotřesnější zážitek mého sběratelského života.

Při téhle vzpomínce mi zvlhly oči. A trhl jsem sebou v prázdné kuchyni. Považte, že ačkoli jsem byl v domě už dvanáct dní nepřetržitě přítomen a naprosto sám, ačkoli po celou dobu karantény nikdo nezazvonil ani nezaklepal, ačkoli dvanáct dní po ulici, kterou jsem nyní pozoroval z okna, neprošla živá duše, všechno náhle překryla neodbytná myšlenka: nehrozí snad mé mineralogické sbírce nějaké strašné nebezpečí?

Vždyť žádnou sbírku nemáš, ozvalo se v mé hlavě vzápětí. A oči, které ještě neoschly, se znovu zarosily, protože jsem si uvědomil, že je to pravda, že ačkoli všechno nasvědčuje tomu, že jsem sběratel drahokamů a polodrahokamů, sbírku, na kterou bych si mohl sáhnout, nemám. Ani jediný drahý kámen, který bych mohl potěžkat v dlani, obrátit proti světlu, pohladit palcem, postavit na poličku. Jsem sběratel bez sbírky! A nemohu ani na chvíli ven, abych vzpomínky, zkušenosti, zážitky, touhy a sny doplnil alespoň jediným obyčejným šutrem!

Byl jsem zoufalý. A zmatený.

Jakmile jsem se poněkud opanoval, rozhodl jsem se jednat. Na papír jsem si napsal názvy svých tří nejmilovanějších minerálů. Růženín, rubín, smaragd. Chvíli jsem uvažoval, zda přidat také achát, ale rozhodl jsem se, že ne – přece jen je to kámen mého mineralogického dětství! Růženín, rubín, smaragd, napsal jsem znovu. A ještě jednou: růženín, rubín, smaragd. Názvy jsem pečlivě rozstřihal a důmyslně poschovával po domě. Potom jsem si uvařil kávu, napil se a – vyrazil na malou kamenářskou výpravu. Pátral jsem všude, prolézal každý kout domu, sklepy, půdu, komory, šatníky, alkovnu i spíže, a co chvíli se ozval ohlušující nadšený výkřik, který ohlašoval nový nález. Výprava byla nadmíru úspěšná. Moje radost z batohu plného zelených smaragdů, červených rubínů a velkých bledě růžových růženínů byla tak nezměrná, že – ačkoli expedice byla vyčerpávající a já od rána nejedl – nepociťoval jsem ani únavu ani hlad. Všechny kameny jsem rozložil na kuchyňský stůl, chvíli je pozoroval, přerovnával, v duchu oceňoval a připomínal si místa a okolnosti jejich objevu. Později jsem z pracovny přinesl počítač, abych sběry podrobně katalogizoval. Při jednom zápisu jsem se spletl a napsal „zelený růženín“. Okamžitě mě napadlo, že svou sbírku mohu snadno rozmnožit o nové vynikající exempláře. Napsal jsem tedy: „zelený růženín, zelený rubín, modrý rubín, červený smaragd“. A znovu to samé. A znovu. Moje sbírka drahokamů a polodrahokamů se nádherně rozrůstala. Ťukal jsem do klávesnice pořád dokola to samé. Zelený růženín, zelený rubín, modrý rubín, červený smaragd, zelený růženín, zelený rubín, modrý rubín… V jisté chvíli se mi – nebylo divu! – začaly klížit oči a já upadl do mikrospánku. Když jsem se probral, před mýma očima zářily krystaly, jejich drúzy, geody a trhliny plné barev a třpytu: modrý erubín, červený smaragne, zelený růženám, červený smarod, modrý rusín, zelený rubám, modrý rubíne, modrý riubím, crvený smaragd, želený rubín, modrrý runéím, zelenyž růžení, zelený řuzebín, podrý ribím, řercený smarahr, řevený smaraf, řevený smaž, meodrý rubín, řevený surah.

Vytřeštěně jsem zíral na tu nádhernou a vzácnou kolekci, jíž se nemohla vyrovnat žádná z úžasných mineralogických sbírek, které jsem kdy studoval nebo zahlédl. A přesně v tom okamžiku se mi v plné síle vybavil nepokojný sen, z něhož jsem se dnes ráno, dvanáctý den karantény, probudil:

Jako Sindibád jsem šel otevřeným krásným prostorným údolím! A viděl jsem, že země toho údolí je ze samých drahých kamenů. Šel jsem a šel mezi černými beryly, mřížkovanými ametysty, horskými almandiny a rohatými alabastry, šel jsem tak dlouho po královských chalcedonech a písečných smaragdech, až jsem umdlel a usnul. Když jsem se probudil, zhrozil jsem se: celé údolí bylo plné hadů, z nichž každý byl jako datlová palma. Ležely tu krajty ametystové i granátové, chřestýši diamantoví i anakondy turmalínové – kdyby k nim přišel slon, byly by ho pozřely, tak byly mohutné. Bylo už šero a právě v ten čas vylézaly zmije akvamarínové, korálovky almandinové, mamby jaspisové i chřestýši jantaroví. Bál jsem se a myslel, že se jistě přiblížila moje smrt. Zapomněl jsem na jídlo a na pití a jen hledal, kde strávit noc. Tu se nablízku objevila jeskyně. Vešel jsem do ní. Ve tmě jsem se rozhlédl – a hrůza hrůz mě obešla. V jeskyni leželo deset nebo dvacet krajt granátových na svých červených vejcích a mezi nimi nespočet taipanů nefritových na svých nazelenalých vejcích. Co jsem si měl počít? Nakonec jsem se odevzdal osudu a ulehl do hadů mezi drahokamy. Spal jsem, zatímco venku vládla tma jako černý opál, v níž diamantové diamanty osvětlovaly nefritové taipany, kteří zápasili o kořist s velkým chřestýšem alabastrovým. A v třpytu rohatých akvamarínů, v lesku obojkových topazů, v záblescích tygřích jantarů leželo to vzdušné údolí a pomalu plynula noc.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Petr Borkovec

Související

  • BáSnění Petra Borkovce

    Básník, překladatel a redaktor nakladatelství Fra čte své oblíbené verše. Listuje i v knize Motýl z obsidiánu Ivana Slavíka, jehož sté výročí narození si připomínáme.