Pět setkání s Viktorem Fischlem. Jeho povídkám nechybí naděje

Viktor Fischl se narodil do česko-židovské rodiny 30. června 1912 v Hradci Králové. Po absolvování studia sociologie a práva na Karlově univerzitě v Praze začal od roku 1933 pracovat jako novinář, spolupracoval s Českým rozhlasem, byl redaktorem týdeníku Židovské zprávy a napsal své první básně. V roce 1938 promoval na doktora práv a oženil se.

Viktor Fischl sledoval situaci Židů v Německu ve 30. letech, a proto se hned v roce 1939 rozhodl emigrovat s rodinou do Londýna, kde pracoval pro zahraniční odboj, řídil propagaci československé kultury a podařilo se mu z protektorátu zachránit asi dvě stě lidí. V Londýně se seznámil s Janem Masarykem, který mu jako nově jmenovaný ministr zahraničí nabídl místo ve svém úřadě. Do Prahy se vrátil v roce 1947 a opět pracoval pod Masarykem v informačním odboru ministerstva zahraničních věcí. Konverzace z jejich společných rozhovorů a setkání si Fischl začal zaznamenávat a později z nich vznikla kniha Hovory s Janem Masarykem.

Deset let po útěku před nacisty Fischl z Československa utíká podruhé. Tentokrát před komunisty, neboť po smrti Masaryka si nemůže být svou budoucností vůbec jistý. Emigruje do právě vznikajícího židovského státu Izrael, kde pracuje v diplomatických službách. Na přání ministra zahraničí si změnil jméno na hebrejské Avigdor Dagan. Stal se prvním tajemníkem velvyslance v Barmě a Japonsku, následně velvyslancem v Polsku, Jugoslávii, Norsku, na Islandu a v Rakousku.

Všechny moje prózy jsou o tom, co je to naděje v nejrůznějších podobách v životě člověka.
Viktor Fischl

V roce 1977 svou diplomatickou kariéru ukončil a začal se věnovat literární tvorbě. Do Československa se vrátil až v roce 1990 a dostalo se mu zde řady ocenění. Získal například Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo a také mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Fischl je známý především jako autor básnických sbírek a prozaických textů. Přestože ve stáří přestával vidět, psal až do konce svého života. Hlavní téma svých knížek charakterizoval jediným slovem: naděje. „Všechny moje prózy jsou o tom, co je to naděje v nejrůznějších podobách v životě člověka.“ Zemřel ve věku 95 let v Jeruzalémě. Z jeho tvorby se proslavila básnická sbírka Jaro či román Dvorní šašci.