Pestrobarevné vzpomínky Slávky Peroutkové
Vzpomínky Slávky Peroutkové (nar. 1922) se sypou jako různobarevné korálky. Jednoduchým stylem, tak jak autorce přišly na mysl a byly zachyceny, se zřetězily do pestrého a celistvého kruhu jednoho života. Sama pisatelka uvádí, co se týče jejího rozpomínání se: ... a proč ne, vždyť jsem prožila zajímavý život a sama si ho psaním ráda zpřítomním. Tedy od návratu domů zpátky k rodičům a do dětství.
Do pěti kapitol ohraničených zásadními či přelomovými lety uzavřela S. Peroutková své příběhy z dětství, protektorátu, poválečného období do roku 1948, a ve dvou posledních chronologických sledech, svůj život v exilu, zásadně ovlivněný přátelstvím a později i manželstvím s novinářem a spisovatelem Ferdinandem Peroutkou (1895-1978).
Slávka Fenclová se narodila v pražské podnikatelské a divadelnické rodině. Její otec provozoval cestovní kancelář Fencl-Jadran, strýc Antonín byl majitelem ve své době proslulého divadla Smíchovská aréna a režisérem a producentem grandiózních pokusů kinematografických (byl zvláštní člověk, on strašně přerůstal svým formátem, on se tak hodil spíš do Ameriky, kde by výborně prosperoval, ale u nás nebyly poměry na takové velké plány). Útržky dětského světa, poskládané z úžasných drobných zážitků (Devítiletý politik, Já a Greta Garbo), však záhy dospěly k první výrazné hraně i hranici, vymezené dobrovolnou smrtí autorčina otce a následně začátkem druhé světové války.
Naopak rok 1945 pro S. Peroutkovou obsahoval pozitivní a osudový moment, jímž bylo seznámení s tím, jemuž se měla stát třetí ženou. Ferdinand Peroutka, šéfredaktor předválečného týdeníku Přítomnost, autor knihy Budování státu a přítel K. Čapka či T. G. Masaryka se po šesti letech strávených v koncentračním táboře vrátil do Prahy, aby znovu usedl v redakci, tentokrát Svobodných (dříve Lidových) novin.
Svoboda, anoncovaná v názvu listu, však v reálném životě tehdejšího Československa dlouho nevydržela. V roce 1948 unikl Peroutka do Londýna. Krátce po něm, komplikovaným a dobrodružným způsobem, i jeho sekretářka a přítelkyně Slávka. Své konečné útočiště nalezli za oceánem, v New Yorku, ve vybrané společnosti podobně postižených (Kovtun, Tigrid, Martinů, Voskovec). Společný život v "Novém světě" byl pro oba běžence provázán a potvrzen nejen americkým občanstvím, ale též sňatkem v roce 1955. Pracovně plnilo čas manželů Peroutkových především vysílání Rádia Svobodná Evropa, jeho redakci Peroutka budoval a řídil. O komplikacích, koncepčních i osobních nedorozuměních S. Peroutková vypráví decentně (Mnichov - New York zamlženo) a je pochopitelné, že se její líčení spíše obrací do zákoutí jasných a radostných (Ferdinand v domácnosti a na zahradě, Cukrík a cintorín).
Vyhnanství Slávky Peroutkové skončilo po roce 1989, kdy se do původní vlasti vrátila nejen ona, ale následně i ostatky jejího manžela, v roce 1991 uložené na pražském Vyšehradském hřbitově. Příjemné chvíle strávené nad ohlédnutím za barvitou šňůrou událostí a setkání stvrdí závěrečná slova autorky: A tak jsem si říkala, že kdybych se ještě jednou narodila, budu stejně tvrdohlavá a budu stále hledat, až najdu.
Slávka Peroutková, Třetí ženou svého muže. Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou, Máj a Dokořán, Praha 2005, str. 152.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
