Pavouk

17. říjen 2005

Podle zpráv agentur objevil jeden britský vědec v kusu jantaru pavouka. Tvor byl ve zkamenělině zataven asi 20 milionů let. Slavným se stal proti své vůli. Lezl tehdy nejspíš po stromě a přilepil se. Jeho osud ukazuje - a to doslova -, co to znamená, mít smůlu. Je jasné, že po takové době už to - jak se dnes říká - nerozchodí.

Zatímco pavouk sám jistě nebyl za onoho času z pádu do pryskyřice nadšen, vědci to vidí jinak. Zbytky jeho krve, které se takto podařilo přírodně uchovat, možná umožní rozluštit pavoukův genetický kód. Je nepravděpodobné, že by nám hrozilo uskutečnění zápletek z fantastických knih a filmů. Pavouk možná cucal krev nějakého pradávného zvířete, ale vědcům se nejspíš nepodaří znovu vytvořit ani pavouka samotného, natož dinosaury. Odtud nebezpečí nehrozí. Problém je spíše v tom, co by se mohlo stát nám samotným. Tedy kdyby osud pavouka sdílel i člověk.

Právě to se stalo v jedné české vědecko-fantastické knize z 60. let. Polárník zmrznul v Arktidě a po mnoha desetiletích ho vzkřísili vědci budoucnosti. Nutno dodat, že to byla budoucnost komunistická. Polárník se tak najednou ocitl nejen v Moskvě, ale ještě navíc v komunismu. Takové probuzení dá jednomu zabrat. Přesto to možná ještě není to nejhorší, co se člověku může stát. Pokud se probudíte v budoucnosti, můžete si ještě něco vymyslet na svoji obranu. Jestliže by z vás však zbyl jen kousek, mohlo by to pro vaši pověst mít nedozírné následky. Víme, co všechno dokáží už dnes z naší krve vyčíst lékaři, a kdo ví, čeho budou schopni za pár let. Zjistí, nejen kolik a čeho jsme toho vypili, ale třeba i to, kolikrát jsme se žádostivě dívali na bližního nebo jeho majetek. Poznají podle nějakých šroubovic, kolikrát jsme lhali. A tak dále. Nikdo se nepostaví na naši obranu, protože u toho nebudeme a polehčující okolnosti nebudou za tisíce let nikoho zajímat. Kapka naší krve promluví jasně. Poučení se tedy nabízí samo. Jasné. Nešplhejme po stromech a nejezděme do Arktidy. To by jako začátek pro budování naší dobré pověsti před tváří dalších pokolení mohlo stačit.

autor: Jan Jandourek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?