Pavla Melková: Architekt ovlivňuje reálný život, a proto musí k lidem mluvit srozumitelnou řečí
Doménou architektky Pavly Melkové je čitelná architektura, která dokáže vytvářet prostředí, jež lidi jen neužívají, ale hlavně prožívají. Pod hlavičkou ateliéru MCA je podepsaná pod projekty jako rekonstrukce funkcionalistické památky Husův sbor od architekta Pavla Janáka, revitalizace Bastionu u Božích muk v Praze na Karlově a nejnověji realizace Pomníku Jana Palacha ve Všetatech. O možnostech architektury a práci s veřejným prostorem s ní mluvila Alena Rokosová.
V roce 2012 založila Pavla Melková Kancelář veřejného prostoru v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, jejímž cílem je zvát občany k diskusi. „Veřejný prostor musíte umět zpracovat stejně jako jiné stavby, navíc je ale třeba chápat i to, jak tím ovlivníte život tamních obyvatel a fungování města jako celku,” popsala ve Vizitce důležitost občanské participace.
Lidé, kteří žijí s náměstím
Jednou z nedávných „tematických“ realizací jejího ateliéru je proměna Komenského náměstí na pražském Žižkově. „Ředitel místní hudební školy mi říkal, že si vždycky myslel, že vizualizace se všemi těmi šťastnými lidmi uvnitř jsou podfuk. Teď ale prý vidí, že je to realita. Že po naší úpravě místa lidé úplně změnili chování a na náměstí dělají desetkrát víc věcí,” řekla ve Vizitce. Ostatně i ona sama se na „místo činu” vrací a do své pracovní databanky ráda zaznamenává, jak si obyvatelé Žižkova nové Komenského náměstí užívají.
Na památníku Jana Palacha v jeho rodném domě ve Všetatech zase Pavla Melková propojila užitnou funkci architektury s emocionálním přesahem, který symbolizuje pomyslná hrana zla zaseknutá do prázdného rodného domu Jana Palacha a končící v rodinném stole.
„Nesnažili jsme se poukázat na samotný akt upálení, což dělá většina Palachových pomníků tady i v zahraničí. Chtěli jsme upozornit na souvislosti, na to, z jaké rodiny Palach vzešel, a také na okolnosti, které mohly za to, co se rodině přihodilo. Pavilon s historickou expozicí pak dodal reálie,” poukazuje architekta na druhou část stavby, která je věnovaná dobovému kontextu upálení Jana Palacha v roce 1969.
Jsem ráda, když mě stavby navedou k dalším otázkám
Od otevření památníku byla architektka Melková ve Všetatech mnohokrát. Ať už sama, nebo s přáteli, kteří si od ní žádali odbornou prohlídku. „Panovaly obavy, že sem nikdo nebude jezdit, protože je to daleko od Prahy a že jazyk stavby je pro lidi složitý. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Kustodka nám říkala, že do památníku se měsíčně přijde podívat tisíc lidí.“
Jak Pavla Melková dodává, její studio rádo pracuje se symbolikou a metaforami, a to ať už jde o světlo, nebo materiály. A ráda se také nechává vést nápady jiných. „Když vám architektura říká: podívej se, sedni si, koukni za roh, vnímám to jako bonus. Bývám vděčná, když mě stavby kolegů i staré stavby navedou k dalším otázkám.“
Ve Vizitce mluvila také o psaní. Své životní i architektonické postřehy formuluje do básní, je ale také autorkou teoretických knih. V obou formátech pak piluje možnosti jazyka a vyjadřování. V loňské knize Ke stolu!, v níž je podepsaná jako editorka, dala dohromady názory různých odborníků vyjadřujících se problematice veřejného prostoru. Například psychiatr Radkin Honzák v knize napsal, že špatný architekt může nadělat víc škody než špatný doktor.
Čtěte také
„S doktory jsme my, architekti, na jedné lodi. Na rozdíl od vědců jsme povinováni mluvit k lidem srozumitelně. Jako architektka skutečně ovlivňuju reálný život spousty lidí, a schopnost dorozumět se s nimi a umět se jich zeptat na to, co si přejí, je základ. Ostatně kvůli tomu jsem na Fakultě architektury založila kurz Koncept a interpretace, kde lidi, kteří budou stavět domy, učím o architektuře komunikovat.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
