Pavla Horáková: Třetí třídou do Ameriky. Povídka čerstvé držitelky Litery za prózu

Jméno Pavla Horáková se za minulý rok objevilo v tiráži sedmi knih, z toho čtyřikrát přímo na hřbetu svazku. Posledním loňským „zářezem“ autorky byl její román Teorie podivnosti, který byl na slavnostním udílení cen Magnesia Litera 2019 právě vyhlášen nejlepší prózou uplynulého roku. Extrémně plodné období ale nepřišlo po žádném útlumu; Pavla Horáková je zkrátka akční žena, a když už sama nepíše, tak chystá rozhlasové pořady nebo překládá.

Pavla Horáková: Snažím se psát maximálně srozumitelně

• Upravit
• Smazat

„Práce pro rozhlas mě – doufám – naučila zbavit se manýr a květnatosti a jít skutečně k jádru sdělení, tak aby čtenář nebo posluchač sdělovanému rozuměl a aby se k němu sdělení dostalo bez nějakých schválností,“ říká Pavla Horáková, jejíž román Teorie podivnosti je mezi šesti tituly nominovanými na cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Právě překladatelství a tlumočnictví také na Karlově univerzitě vystudovala, a k tomu ještě serbistiku. Už od devadesátých let tedy překládá z angličtiny a srbštiny autory jako Kurt Vonnegut nebo Tama Janowitz (za její Otroky New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů). Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mladé čtenáře Tajemství Hrobaříků, od něhož se postupně propsala až k onomu loňskému skóre.

Rok 2019 ale opět zahájila nadějně – tím, že pro Český rozhlas napsala původní povídku. Pod názvem Třetí třídou do Ameriky se skrývá příběh, který s ní osobně zcela bytostně souvisí. Jak, to nejlépe popíše ona sama:

„To když jsem byl v Americe,“ byla věta v osmdesátých letech tak nepravděpodobná, že nám připadala jako z filmu. Amerika byla vzdálená země, kterou jsme jako děti znali ze zpráv coby vlast Pershingů, ale zároveň jsme tušili, že skutečnost je o dost složitější. Nepravděpodobná byla i představa, že bychom se do Ameriky někdy sami podívali.

Mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr Československé republiky, Dr. Ferdinand Veverka|foto: Z osobního archivu Pavly Horákové

Dědeček umřel, když mi bylo patnáct, a o svém pobytu ve Spojených státech se před vnoučaty zmiňoval jen letmo. Víc než Amerika mě tehdy zajímala skutečnost, že býval někdy učitelem, navíc domácím. Teprve před několika lety mě napadlo zeptat se na dědovo působení ve službách vyslance otce. Jak se vlastně student z obyčejné rodiny z Hradce Králové dostal v roce 1928 až k československému vyslanci Veverkovi a s ním pak do Bernu a Washingtonu? A táta začal vyprávět. Vloni se ozval otcův bratr, že našel doma na půdě dědovo staré album s fotografiemi. Půjčil nám ho. A tátovo vyprávění dostalo ostřejší kontury. Dědeček si do alba kromě fotek z Washingtonu nalepil i prospekt z lodi, fotografie rodiny pana vyslance i s přesnými daty anebo svůj zavazadlový lístek z třetí třídy a jeho excelence z první.

Palubní lístek|foto: Z osobního archivu Pavly Horákové

Internet pak vydal detailní informace o obou lodích, kterými cestovali, včetně fotografií kajut i opulentních jídelních lístků, seznamů pasažérů a členů posádky. Do té doby mě nenapadlo, jak dramatické mohou osudy lodí být. Ty dvě, na nichž se plavil můj dědeček do Ameriky a zpátky, by mohly odvyprávět to nejdůležitější z geopolitických dějin 20. století. Tak jako o nich v mnohém vypovídal život mého dědečka. Narodil se v Rakousku-Uhersku dlouho před 1. světovou válkou, zažil svobodu a možnosti první republiky, přečkal protektorát a čtyřicet let komunistického bezčasí a zemřel dva roky po Listopadu. A o minulém století svědčí i spletité životní příběhy jeho někdejšího zaměstnavatele Ferdinanda Veverky a Veverkova kolegy Zdeňka Fierlingera."

A právě s nimi se teď posluchači potkají v povídce Třetí třídou do Ameriky. Na palubě lodi, která toho tolik viděla…