Pavel Nováček, vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

4. září 2015

Pavel Nováček prohlašuje, že udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Mezi hlavní cíle udržitelného rozvoje patří zachování životního prostředí dalším generacím v co nejméně pozměněné podobě. Dospěla už naše společnost k tomu, že je pro ni výhodné zásady udržitelného rozvoje respektovat a řídit se jimi? I na to se svého hosta ptal autor a moderátor pořadu Michal Bureš.

Žijeme ve století rozšiřujícího se pocitu bezesmyslnosti. V tomto našem století musí výchova směřovat k tomu, aby nejenom zprostředkovávala vědění, ale také aby zušlechťovala svědomí. Smysl nemůže být dán, nýbrž musí být nalezen. Dávat smysl by směřovalo k moralizování. Nemůžeme tedy dát smysl jinému životu. Co mu můžeme dát, je jedině a pouze příklad: příklad našeho celého bytí. Člověk nejenom hledá smysl, ale také jej nachází, a sice dvojí cestou.

Zaprvé vidí smysl v tom, něco dělat nebo tvořit. Dále vidí smysl v tom něco prožít, někoho milovat. Ale také v beznadějné situaci, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, to je stanovisko a postoj, s nímž se setkává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. Život je pak pro člověka řetězcem situací, do nichž je postaven, které má tak nebo onak zvládnout, které mají vždy nějaký zcela určitý smysl, které se týkají jedině jeho a jedině na něj kladou požadavky. A prapůvodní sebeporozumění mu říká, že musí nasadit všechno, aby tento smysl našel a objevil. Ve skutečnosti může člověk přežít pouze tehdy, když žije pro něco. A zdá se, že to platí nejen o přežití jednotlivého člověka, nýbrž také o přežití lidstva. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou.

Být člověkem znamená být zaměřen na něco, co není opět on sám. Mají-li však být nalezeny společné hodnoty, má-li být nalezen smysl, který platí pro všechny, pak musí lidstvo, které před tisíciletími vytvořilo monoteismus, víru v jednoho Boha, udělat nyní další krok, totiž uvědomit si jednotu lidstva. Stane-li se člověk ve svém hledání smyslu úspěšným, pak bude šťasten. Na druhé straně bude však potom také schopen unést utrpení. Utrpení totiž nevede samo o sobě člověka k zoufalství. Pouze utrpení, které se zdá beze smyslu, plodí zoufalství. Zoufalství je utrpení beze smyslu. Otázky, které nám život klade, můžeme zodpovědět pouze tím, že přebíráme za svůj život odpovědnost. Být odpovědným je smysl lidského bytí. Život, za nějž jsme převzali odpovědnost, znamená vždy a za všech okolností, v každé situaci pro nás úkol.

Celá naše existence, a to v každém jednotlivém okamžiku, má vždy jiný, vždy se měnící, ale vždy nějaký smysl. Z toho vyplývá, že naše těžkosti, ať už jsou sebevětší, jsou pouze takového druhu, aby charakter naší existence jako úkolu, a tím smysl života zvýšily. Odpovědnost je zpětná vazba svobody, znamená být zpětně svázán s nějakým řádem ve smyslu zákona. Podle Jasperse „je úkolem ducha… učinit pravdivé zjevným“. Co je člověk? Je to bytost, která vždycky rozhoduje. Jsou v něm možnosti od anděla po ďábla. Je to bytost, která vynalezla plynové komory. Ale je to současně bytost, která šla do těchto plynových komor zpříma s Marseillaisou nebo nějakou modlitbou na rtech.

Archiv odvysílaných pořadů.

autor: Michal Bureš
Spustit audio