Pavel Molek: Má protentokrát obsazená vlast

5. červen 2015
03401106.jpeg

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj – mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“.

Poslouchejte na Vltavě 5. června 2015 ve 20:00. Po odvysílání se hra objeví také na stránce Publicistika.


Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření ´ochranné ruky´ protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti. Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění.

Součástí premiéry hry je v rámci Pátečního večera také uvedení unikátní, teprve nedávno objevené nahrávky tohoto koncertu.

Ovšem ani situace v samotných kulturních institucích není moc povzbudivá – tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i nejrůznější nařízení – v obavách z proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a dalších projevů libosti či nelibosti během produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z čelných pozic v souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech.

01041957.jpeg

Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Děj se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu.

Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců, a tak spor roste k základní otázce: Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

03325085.jpeg

Není na místě prozrazovat předem vyústění této dramatické situace, podstatné ovšem je, že alespoň v premiérovém uvedení bude součástí vysílání hry také skutečná historická nahrávka právě z onoho koncertu. Unikátní záznam, objevený po šedesáti letech v Norském rozhlase podává skrze svou hudební působivost i zachycením neopakovatelné atmosféry v Národním divadle výjimečný obraz doby.

A také osobnosti Václava Talicha. Umělce stojícího s počátkem války na vrcholu tvůrčích sil. Osobnosti tak uznávané a silné, že ji ani němečtí okupanti nemohli ignorovat - snažili se ji proto v průběhu války získat pro svou ďábelskou hru. Vytrvale vedl Českou filharmonii i Národní divadlo zároveň, než ho okolnosti donutily stáhnout se do ústraní. Když se po osvobození vydal z Berouna pěšky do Prahy, zpátky do práce, noví revolucionáři ho zatkli a obvinili z kolaborace. Byl sice osvobozen, ale stejně se našlo dost lidí, kteří mu vyčítali pro koho a v jaké době hrál. Snad právě ona jedinečná nahrávka může být klíčem k pochopení Talichova postoje, neuvěřitelného nasazení a víry v sílu hudby.

Příběh sám se kromě samotného koncertu neopírá o skutečné události. Některé postavy se zrodily z věčně se opakujících lidských typů v autorově hlavě, některé mají svůj reálný předobraz. Tak jako třeba koncertní mistr a Talichův přítel Stanislav Novák, violista Zdeněk Němec nebo druhý koncertní mistr Egon Ledeč. Právě osudy Němce a Ledeče jsou smutnými místy v protektorátní historii České filharmonie. Egon Ledeč byl pro svůj židovský původ nucen již v létě 1939 orchestr opustit a nacistická mašinerie mu nachystala smrt v koncentračním táboře. Zdeněk Němec měl nakročeno k tomu, stát se skvělým violistou, houslistou nebo hudebním teoretikem. I při hraní v České filharmonii psal články a vědecké stati o hudební historii. Do posledního z nich, v únoru 1945 právě o Mé vlasti vsunul paralelu mezi symfonickou básní Blaník a očekávaným příchodem blanických rytířů, kteří mají národu přinést „spásu a vyproštění z pout poroby a temna“. Byl zatčen přímo po koncertu v Rudolfinu, ještě ve fraku odvlečen, přes noc vyslýchán a nakonec k ránu dvěma gestapáky namačkán do bedny na mrtvoly a rozšlapán.

03401145.jpeg

Má protentokrát obsazená vlast je tak zároveň tichým připomenutím životů a tvůrčích drah, které okupace násilně přervala.

Pavel Molek (nar. 1980) pochází z jihočeského města Lišov. Druhou polovinu svého dosavadního života prožil převážně v Brně, kde vystudoval právo a politologii a deset let pracoval jako asistent soudce na Nejvyšším správním soudě. V roce 2009 odjel studovat do Lisabonu, díky čemuž se sblížil se svou ženou, Portugalskem a rozhlasovou prací. Všem se od té doby s láskou věnuje, ať už trvale, či pohostinsky.

Vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Katolické univerzitě v Lisabonu lidská práva a ústavní právo, působí jako asistent na Ústavním soudě, moderuje debaty a konference a píše. Kromě knih o lidských právech (Právo na spravedlivý proces v roce 2012, Politická práva v roce 2014) a dalších ústavněprávních tématech vytváří pro rozhlas historické soutěže a pořady o historii pro stanici Vltavy. Má protentokrát obsazená vlast je jeho dramatickým debutem.


Hlavní roli Václava Talicha ztvárnil Viktor Preiss, role tří rebelujících muzikantů si zahráli Pavel Batěk, Martin Finger a Petr Lněnička.

Autor: Pavel Molek Zvukový design: Jan Trojan Mistr zvuku: Tomáš MikyškaDramaturgie: Klára NovotnáRežie: Vít Vencl

Na mimořádně náročném natáčení spolupracoval také Symfonický orchestr Českého rozhlasu s hostujícím dirigentem Petrem Louženským.