Pavel Molek: Má protentokrát obsazená vlast

16. březen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Viktor Preiss

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

„Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát?“ Národní divadlo 5. června 1939. Smetanovou Mou vlastí živě přenášenou rozhlasem až do Paříže nebo Oslo má vyvrcholit Pražský hudební máj. Jenže muzikanti chtějí přenos využít k manifestaci. Jak rozhodne dirigent Václav Talich (Viktor Preiss)? Původní rozhlasovou hru o hudbě, slovech a činech v pohnutém roce 1939 poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření "ochranné ruky" protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti. Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění.

Václav Talich

Ovšem ani situace v samotných kulturních institucích není moc povzbudivá – tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i nejrůznější nařízení – v obavách z proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a dalších projevů libosti či nelibosti během produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z čelných pozic v souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech.

Pavel Molek

Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Děj se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu.

Jsou Zdeněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců, a tak spor roste k základní otázce: Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

SOČR nahrává Martinů, I. Kahánek, O. Brauner, II.-2015

Příběh sám se kromě samotného koncertu neopírá o skutečné události. Některé postavy se zrodily z věčně se opakujících lidských typů v autorově hlavě, některé mají svůj reálný předobraz. Tak jako třeba koncertní mistr a Talichův přítel Stanislav Novák, violista Zdeněk Němec nebo druhý koncertní mistr Egon Ledeč. Právě osudy Němce a Ledeče jsou smutnými místy v protektorátní historii České filharmonie. Egon Ledeč byl pro svůj židovský původ nucen již v létě 1939 orchestr opustit a nacistická mašinerie mu nachystala smrt v koncentračním táboře. Zdeněk Němec měl nakročeno k tomu, stát se skvělým violistou, houslistou nebo hudebním teoretikem. I při hraní v České filharmonii psal články a vědecké stati o hudební historii. Do posledního z nich, v únoru 1945 právě o Mé vlasti vsunul paralelu mezi symfonickou básní Blaník a očekávaným příchodem blanických rytířů, kteří mají národu přinést „spásu a vyproštění z pout poroby a temna“. Byl zatčen přímo po koncertu v Rudolfinu, ještě ve fraku odvlečen, přes noc vyslýchán a nakonec k ránu dvěma gestapáky namačkán do bedny na mrtvoly a rozšlapán.

03401106.jpeg

Má protentokrát obsazená vlast je tak zároveň tichým připomenutím životů a tvůrčích drah, které okupace násilně přervala.

Pavel Molek (nar. 1980) pochází z jihočeského města Lišov. Druhou polovinu svého dosavadního života prožil převážně v Brně, kde vystudoval právo a politologii a deset let pracoval jako asistent soudce na Nejvyšším správním soudě. V roce 2009 odjel studovat do Lisabonu, díky čemuž se sblížil se svou ženou, Portugalskem a rozhlasovou prací. Všem se od té doby s láskou věnuje, ať už trvale, či pohostinsky.

Vít Vencl

Vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Katolické univerzitě v Lisabonu lidská práva a ústavní právo, působí jako asistent na Ústavním soudě, moderuje debaty a konference a píše. Kromě knih o lidských právech (Právo na spravedlivý proces v roce 2012, Politická práva v roce 2014) a dalších ústavněprávních tématech vytváří pro rozhlas historické soutěže a pořady o historii pro stanici Vltavy. Má protentokrát obsazená vlast je jeho dramatickým debutem.

Reprízu rozhlasové inscenace vysílá Vltava u příležitosti 80. výročí okupace Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Osoby a obsazení: Václav Talich (Viktor Preiss), Vojtěch Horák (Igor Bareš), Mirek (Jan Dolanský), Zdeněk Němec (Pavel Batěk), Josef Morávek (Petr Lněnička), Egon Ledeč (Martin Finger), Stanislav Novák (Jan Vlasák), Emanuel Krejčí (Kamil Halbich), Josef Slepička (Stanislav Oubram), Trumpetista (Viktor Dvořák), Flétnista (Jaroslav Slánský), Basista (Zdeněk Velen), Klarinetista (Jiří Knot), Hornista (Zdeněk Hess) a Pozounista (Pavel Macák)

Zvukový design: Jan Trojan
Mistr zvuku: Tomáš Mikyška
Dramaturgie: Klára Novotná
Režie: Vít Vencl

Na mimořádně náročném natáčení spolupracoval také Symfonický orchestr Českého rozhlasu s hostujícím dirigentem Petrem Louženským.

Natočeno v roce 2015. 

Spustit audio