Pavel Mára: Tvář je pro mě věčné fotografické téma. V portrétech zkouším zachytit hloubku i povrch
Bývalý jezuitský kostel v Litoměřicích má v současné době nezvyklé obyvatele – velkoformátové portréty z dílny pražského fotografa Pavla Máry. O tom, proč je umístil zrovna sem, proč výstavu doprovází hudba minimalisty Steva Reicha a jak se vyvíjel Márův vztah k focení lidského těla, s ním ve Vizitce mluvila Markéta Kaňková.
V dětství a během dospívání se Pavel Mára pohyboval po trase narýsované mezi pražskými kiny Orion, Družba a Dukla. Film záhy vyměnil za fotoaparát, kterým se snažil fotit zátiší. „Tehdy jsem ale ani nevěděl, že se tomu tak říká,“ usmívá se. Tak se zrodily první Márovy fotky. Na FAMU pak začal studovat kameru, na katedru fotografie ho totiž nepřijali. Přestoupil na ni až poté, co učitelé seznali, že spíš než filmové má fotografické vidění. Jak ale říká, film a inspirace filmem mu při focení stále velmi pomáhá.
Dnes patří Mára k výrazným autorům portrétů a aktů. Rád pracuje s abstrakcí, která se někdy mimoděčně vyjeví i při focení zcela konkrétních momentů. Baví ho experimentovat s materiály, barvami a postupy, měnícím se světlem, doprovodnou hudbou i prostorem, kde fotografie vystavuje. Což je i případ současné výstavy pojmenované Site Specific. V barokním kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích jsou až do 16. srpna k vidění Márovy velkoformátové fotky tváří a těl, které pocházejí z cyklů pořizovaných od devadesátých let po současnost.
Výstava podle Pavla Máry funguje na principu komparace nazvětšovaných fotek tváří mladých dívek a jeho dnes dvaadevadesátileté maminky, již před aparát postavil během let opakovaně. Fotografie z cyklu Mater (2016) jsou však v České republice vystavené poprvé. „Máma má krásný vrásčitý obličej, ale focení se bránila. Pořád nepochopila, že je to nádherné,“ konstatuje Mára. Focení ale zvládla statečně: vyšla do ateliéru ve třetím patře bez výtahu a zvládla také zdlouhavý a specifický proces samotného focení.
Hledá se vhodná tvář
Téma stáří se, jak Mára ve Vizitce řekl, potkává s jeho přemýšlením o smyslu života. Portrét pak vnímá nejen po technické stránce, ale také po té obsahové. Je pro něj nejen zachycením struktury matérie, ale i psychologickým portrétem. Tvář je pro něj zkrátka věčným fotografickým tématem – na rozdíl například od dokumentu. „Hledal jsem k němu vztah, ale našel jsem ho v abstrakci. Fotil jsem tělo, ale dělalo mi problém fotit ho realisticky. A tak jsem ho začal zobrazovat silně výtvarně. Pracoval jsem s přesvětlením a pomalu se začal přibližovat k realistické velkoformátové fotce, kterou se nyní prezentuji,“ vysvětluje.
Na zakázku však nefotí, postupuje opačně: sám hledá tváře a těla, která mu sednou do zamýšleného konceptu. Před dvanácti lety tak například vznikl projekt 8 Gen, v rámci kterého fotografoval proměny těla osmi těhotných žen. Na výstavě pak vedle jeho prací visely i fotky, které pořídily samy ženy.
Čtěte také
Ve Vizitce Pavel Mára mluvil i o své pedagogické činnosti. Po zkušenosti ze střední školy a FAMU zakotvil před pětadvaceti lety na opavském Institutu tvůrčí fotografie, kde si pochvaluje zvídavé a talentované studenty. Zkušenosti má ale také z domácích kurzů. „Se svou tehdejší ženou jsme založili možná první fotografický workshop u nás. Bylo to v roce 1990 na chalupě, zahraniční studenti se přihlásili na inzerát, přijeli autobusem a naší chatou byli nadšení. Moc mě to tehdy bavilo.“
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Pavel Mára detailně mluví o fotografování rodiny, o experimentech s materiály, o limitech fotografie i o vztahu k hudbě. Poslední píseň Vizitky, Stříhali dohola malého chlapečka, má totiž úzkou vazbu k Márově první výstavě i k jeho synovi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
