Pavel Klusák: Pád vlády jako prokrastinace

Snad proto jsme se mnozí udivili i trochu zaradovali, když v posledních letech z psychologických časopisů do barevných magazínů přestoupilo slovo "prokrastinace". Označuje moment, kdy bychom se měli pustit do práce, říkáme si "tak, teď bych měl už opravdu začít", a úspěšně se nám daří nacházet řadu drobných úkolů, kterými tu hlavní věc oddalujeme a vytěsňujeme. Dokážeme být v tomto ohledu nápadití, činorodí a paradoxně i pilní. Vyřídíme nějakou poštu a odpovíme na zprávy, náhle pokládáme za dobré poklidit, ozvat se po čase rodičům a vyšťourat tužkovou baterii, která zapadla za těleso ústředního topení. Muži mají sklon předsouvat před velké úkoly malé, ženy víc nakupují, všichni rovným dílem pak jedí a dopřávají si potěšení těla. Při prokrastinaci máme často vedle nervozity i dobrý pocit, že jsme si uspořádali diář, utřeli prach a ve vší slušnosti a spolehlivosti odpověděli na zanedbané vzkazy. A práce, učení nebo jiná povinnost utěšeně mizí v dáli.

Když během zvolna uplývajících let pozoruji českou vrcholnou domácí politiku a čekám, kdy začne s nějakou skutečnou správou naší velké obce, zdá se mi, že v ní poznávám prokrastinační diagnózu. Podobně jako já, i mí poslanci a ministři mají už léta pocit, že není možné pustit se do pořádné práce, protože se nám na stole válejí nějaké neuklizené drobnosti. Nejdřív je přece třeba vyřídit nejasnosti a pnutí uvnitř strany, pojistit nějaké mocenské páky, věnovat nějaký čas médiím, bojovat proti médiím... V současném pádu vlády se pak poznávám už zcela a říkám si s obdivem - tady někdo netroškaří, to je panečku nápad a akce, na takové rozmetání pracovního programu dlouho dopředu by byl každý prokrastinátor právem pyšný! Povodně přece jen nejsou každý rok, takže rozjet něco většího, co by vytěsnilo nudnou normální společensko-politickou údržbu republiky, vyžaduje speciální impuls. A prokrastinátor roku Jiří Paroubek, za asistence mnoha dalších, které nebudeme jmenovat, aby se neurazil někdo, na koho bychom zapomněli, s ním přišel.

Zdroje říkají, že v obecné populaci 40 % lidí díky prokrastinaci přišlo v určitém slova smyslu k újmě a přes 20 % lidí trpí chronickou, všeprostupující prokrastinací. Taky jsem si přečetl, že touhle liknavostí a akčním zahálením dnes tolik trpíme proto, že sami rozhodujeme o svém čase - a v téhle svobodě selháváme. Kdo by ale předpokládal, že se sebeovládáním bude mít potíže právě vláda?

Jsem zvědav, kdo Paroubkovu partu elitních prokrastinátorů přiměje k tomu, co je úměrné situaci: začít chodit k nějakému vlídnému, nesmlouvavému psychoanalytikovi na skupinovou terapii.

Autor je redaktor týdeníku Respekt a hudební kritik