Paříž, město plné snění. Dokument o minulosti, současnosti i budoucnosti francouzské metropole

Přestože od doby, kdy  Honoré de Balzac dokončil román Otec Goriot uplynulo skoro dvě stě let, město v něm zachycené můžeme potkat  ještě dnes. Paříž reprezentovala nejenom první moderní metropoli, její světovost byla utvářena též díky básníkům a romanopiscům, kteří byli inspirováni onou zvláštní směsí odcizení, anonymity a neomezené svobody,  jež velkoměsto nabízí.   

V druhé polovině 19. století,  zásluhou prefekta Haussmanna, se Paříž stala  kolébkou moderního urbanismu. Když Haussmann nechal stavět dnešní bulváry, město se proměňovalo závratným tempem, „mnohem rychleji než lidské srdce,“ jak v Květech zla píše Charles Baudelaire.  O 150 let později je Paříž stále ještě „městem kypícím“ – opět slovy Baudelaira, městem, které se hledá, které roste, které ztrácí a znovu objevuje svoji identitu.

Pohled zezadu přes řeku na Notre Dame|foto:Fotobanka stock.xchng, Adam Brokeš

Dnes, stejně jako za dnů Baudelaira a Balzaca, jsou proměny města předmětem neutuchající pozornosti spisovatelů, umělců a básníků.  O Paříži se už psalo tolik, že se člověk někdy ptá, kde je hranice mezi Paříží snů a Paříží skutečnou. V tomto napětí najdeme kouzlo i nebezpečí Paříže – romantika, lehkost a někdy i kýč, se setkávají se spodními proudy násilí a revoluce. Nezapomeňme, že jen pár let po Haussmannově smrti se v jeho bulvárech stavěly barikády. Lidé odsunutí v důsledku nových urbanistických koncepcí pařížského prefekta na předměstí mezi chudinu, s revolučním děním opět proudí do centra. V roce 1871byl vypálen Tuilerijský palác.  I když byla pařížská komuna velmi rychle potlačena, z křeče těchto revolučních událostí se zrodila nová Francie, jejímž dědicem je dnešní demokratická republika.

V dokumentu „Město plné snění“ se setkáme s lidmi, jejichž pohledy na Paříž se velmi různí. Mluví o svých obavách i nadějích.  Někteří kladou své představy do kontextu dějin města: Architektka Virginie Lefebvre mluví o odkazu Haussmanna a Mitterranda.  Odborník na Islám, sám potomek přistěhovalců z Čech, Gilles Kepel, komentuje dnešní napjaté soužití Paříže se svými „banlieues“ z perspektivy odkazu alžírské války. Mladí kluci severoafrického původu hrají fotbal mezi paneláky předměstí Grigny a sní o tom jak se stát novým Zidanem. Co bude z jejich snů? Mladý bankéř Karim pochází ze stejného sídliště. Je optimista.  Snaží se zapojit  mladé lidi z „banlieues“ do života Paříže. Se sochařkou Guillemette pijeme dobré červené víno v jejím ateliéru na dvoře staropařížského domu. Obklopuje nás malebnost, vznešenost a zdánlivá nadčasovost.  Guillemette je také optimistka. Naději vidí ve vzácné a důležité schopnosti sebereflexe, která dává Paříži naději překonat krizi, kterou v roce 2015 způsobily teroristické útoky. Na terase typické pařížské kavárny, nedaleko Jardin de Luxembourg, česko-francouzský spisovatel Martin Daneš děkuje Paříži za to, že ho v 80. letech přijala jakožto uprchlíka s otevřenou  náručí.

I toto je Paříž, kypící, kosmopolitní město. Ačkoliv se pohledy na Paříž různí, ti, kteří hovoří v tomto dokumentu mají jedno společné, žijí v Paříží a chtějí zde i nadále žít.