Pane šéfdirigente, děkujeme! Rozhlasoví symfonici hráli naposledy pod taktovkou Ondreje Lenárda

23. červenec 2018

Sedm pozoruhodných sezon s Ondrejem Lenárdem završili hudebníci 4. června provedením Verdiho Requiem. Sólové party přednesli Celine Byrne, Jana Hrochová, Antonio Poli a Štefan Kocán, vystoupil Pražský filharmonický sbor pod vedením svého hlavního sbormistra Lukáše Vasilka.

Mezi Verdiho rozsáhlými, velkými a zásadními díly je toto jediné, které nebylo zamýšleno pro jeviště. Přesto – a docela pochopitelně se i v něm uplatňuje jazyk hudebního divadla.  Jsou tady pasáže nekonečně citové, láskyplné, a na druhé straně místa výsostně dramatická. Však také přední dirigent a klavírista té doby Hans von Bülow utrousil při letmém pohledu do partitury Requiem na jeho adresu štiplavou poznámku: „Verdiho poslední opera, ovšem v kostelním hávu.“ – a na premiéru se nedostavil. Když pak o 18 let později vyslechl Verdiho Requiem v Paříži, na jednom docela obyčejném, co do kvality provedení spíš průměrném koncertu, byl dojat k slzám a písemně se Verdimu omluvil. Ten s typickou velkorysostí odpověděl, že Bülowovo původní hodnocení bylo vlastně nejspíš pravdivé.

Skladbu dokončil v dubnu 1874. Přímočarost, jednoduchost, povznášející lyrické melodie, které tak dokonale vyhovují lidskému hlasu, intenzita emocionální i dramatická, všechny tyto aspekty přispívají k trvalé popularitě Verdiho Requiem.

A jak se za společnými léty ohlíží ředitel SOČRu Jakub Čížek, který s šéfdirigentem Lenárdem spolupracuje od roku 2015?

Ondreji Lenárdovi se mistrně podařilo dopřát orchestru dostatečnou svobodu na to, aby na zkouškách a především na koncertech nastala ta pravá tvůrčí atmosféra, kterou naše publikum tolik oceňuje. Navždy si uchovám v paměti mnohé jeho koncerty se SOČRem.

Messa da Requiem
Giuseppe Verdi (1813–1901)

Italské belcanto reprezentuje v opeře 19. století trojice skvělých autorů – Rossini, Bellini a Donizetti. Rossiniho první úspěšnou operou byla tragédie Tancredi z roku 1813. Ve stejném roce se narodil Giuseppe Verdi. Devětatřicátou operu, svou poslední, Viléma Tella, napsal Rossini v roce 1829. V roce 1831 měly premiéry Náměsíčná a Norma od Belliniho, o osm let později Donizettiho Lucia z Lammermooru. Giuseppe Verdi v návaznosti na ně přišel s dalšími hudebními a pěveckými podněty, zejména s prohloubením psychologizace operních postav a scén. Melodie svých předchůdců plně osvobodil ve prospěch dramatických situací. Jeho opery, to jsou dramata s velkými příběhy, které nenechávají diváky chladnými; vedle vhledu do nitra člověka obsahují i strhující davové scény a další působivé výjevy podněcující emoce a empatii.

Verdiho život se v hudbě kryje s obdobím od Beethovena po impresionisty a z velké části s působením Richarda Wagnera. Oba tvořili s myšlenkou na svůj národ, každý ale jinak. Verdi, realista i romantik, hudbu vzdáleného soka studoval a komentoval. Wagner, do sebe zahleděný vizionář a mystik, však Verdiho existenci příliš neřešil.

Verdi pocházel z venkova, z Pádské nížiny. Mládí prožil v Roncole a v městečku Busseto, nedaleko si pak pořídil usedlost Sant´Agata, v níž strávil větší polovinu života. Častěji zajížděl do Milána, mimo jiné také do La Scaly, kde se světové premiéry postupně dočkalo sedm jeho oper, včetně díla prvního a posledního, Oberta a Falstaffa. Právě zde zažil také první opravdový úspěch s operou Nabucco v roce 1842. V roce 1901 při pobytu v milánském hotelu zemřel a ve městě je i pohřben.

Díky námětům i étosu, který publikum v jeho operách nacházelo, se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády. Risorgimento, hnutí mající za cíl politicky sjednotit Apeninský poloostrov v jeden stát, se završilo v roce 1861 vznikem Italského království a definitivně pak roku 1870 po připojení oblastí kolem Benátek a Říma. Písmena Verdiho příjmení se kryla s vítězným heslem prvního krále: Vittorio Emanuele Re D'Italia. Skladatel se dokonce stal poslancem prvního italského parlamentu.

Giuseppe Verdi byl rovněž tvůrcem několika duchovních děl. Ani v nich nezapře autora šestadvaceti oper – zejména v umění obsáhnout široké spektrum výrazu od meditativního ztišení po mnohem extrovertnější dramatické kontrasty. Zhudebnění textu katolické mše za zemřelé je z roku 1873. „Requiem aeternam dona eis, Domine“ je úvodní prosba „Odpočinutí věčné dej jim, Pane“. Verdi v Requiem vyžaduje velký orchestr a velký sbor. První část zřetelně využívá imitační polyfonii. Desetidílná druhá část především exponuje proslulé monumentální hudební obrazy posledního soudu, zdrcující, naléhavé a nervní. V „Dies irae“ (Onen den, den hněvu) interpretační aparát doslova bouří; u textu „Tuba mirum“ (Zní hlas trouby divně duně, volá spáče v hrobu lůně) se ozývají trubky svolávající mrtvé; sólový kvartet je krásně exponován například v „Rex tremendae” (Hrůzné Velebnosti Králi!), část „Ingemisco“ (Sténám pod vinami svými) je nádherně klenutou tenorovou árií, v „Lacrimosa“ (Slzavým dnem) převládá teskný výraz. Ve finálních pasážích „Libera me“ (Vysvoboď mne, Pane, od smrti věčné) se Verdi dobírá v sopránovém sólu velké jímavosti, ale dílo uzavírá návratem bouřlivé hudby z části Dies irae a úvodními pasážemi. Messa da Requiem kombinuje religiózní opulentnost, velebnost i pokoru s operním dramatismem a vášněmi.

Když v roce 1868 zemřel Rossini, inicioval Verdi neobvyklý projekt: Mši za Rossiniho, kterou mělo sestavit třináct současných italských autorů. Sám se ujal závěrečného dílu, části s textem Libera me. Kolektivní skladba vznikla, přesto však nakonec nezazněla. Premiéru měla v rekonstruované podobě až v roce 1988. Verdi ovšem svůj díl zužitkoval; po úpravě ho o několik let později integroval do vznikajícího Requiem.

Impulsem k této monumentální sakrální kompozici byla úcta k osobnosti a dílu italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Verdiho Requiem bylo provedeno a autorem zároveň dirigováno v květnu 1874 v chrámu sv. Marka v Miláně k ročnímu výročí Manzoniho úmrtí. Sopránový part tehdy zpívala sólistka českého původu Tereza Stolzová, která už o dva roky dříve při evropské premiéře zazářila v titulní roli opery Aida. Úspěch mělo Requiem i o pár dní později na koncertě v divadle La Scala. Nakonec se Messa da Requiem proměnila v typicky koncertní skladbu. Není divu. Sám Verdi byl sice ve smyslu myšlenkovém, spirituálním, morálním a sociálním rozhodně křesťan, ale netajil se kritičností k praxi, organizaci a politické angažovanosti římskokatolické církve a brzy se profiloval jako silně antiklerikální. Zejména obrazy soudného dne, ale zároveň kupříkladu i lyrické Agnus Dei (Beránku Boží) činí z tohoto díla patrně nejopernější zhudebnění zádušní mše. Dirigent Hans von Bülow se nechal slyšet, že jde o operu v církevních róbách. Verdi takové vidění však nepodpořil: podle svého vyjádření neudělal nic víc, než že psal notu za notou, a to k větší slávě Boží.

autor: SOČR

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

klasika.jpg

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?