Paměti

13. červenec 2004

Čtvrt století života v exilu a vyčítavá zvědavost vnuků přiměly paní Farah Díba sepsat Paměti, v nichž ožívají osudové události monarchie Íránu, jejichž svědkem byla. Jako třetí žena šáha Rezy Pahlaví se v roce 1959 stala královnou i císařovnou a po dvaceti letech spolu s ním a čtyřmi dětmi opustila zemi, když došlo k převratu teokracie pod vedením ajatolláha Chomejního. Kdysi perská říše bojovného Kýra Velikého, založená mezi léty 550-530 př. Kr., zažívá hrůzy krvavé revoluce a krutého pronásledování odpůrců, jež roku 1983 přerostly v íránsko-irácký konflikt.

Do pěti částí rozčlenila autorka své memoáry poté, co v depresivním úvodu popisuje den urychleného odjezdu - útěku královského páru do Egypta. Nato se vrací k počáteční idyle seznámení s šáhem, k sňatku a korunovaci, popisuje poměry v době monarchie, tzv. bílou revoluci, v jejímž důsledku je Írán nazýván rozvojovou zemí. Tehdy jí sama projížděla, podávala králi informace o stavu věcí, shromažďovala nejrůznější názory, pomáhala a vyřizovala rozsáhlou korespondenci. Jejich společnou snahou bylo vybudovat zemi moderní a otevřenou světu. V sedmdesátých letech Írán zaznamenává výrazný posun v překonání hospodářské zaostalosti; současně však rostou negativní odezvy, neboť s ekonomickým růstem se prohlubují sociální rozdíly. Hromadící se kapitál neznamená žádnou pomoc pro obrovskou bídu, kterou národ zažívá. V této situaci pak probíhají oslavy založení perské říše, na něž se sjeli panovníci jak křesťanských, tak islámských zemí. Mimo jiné dochází i k zneužívání pravomocí Státní bezpečnostní služby SAVAK, což nutí šáha osobně ji reformovat. Avšak ani to už nezabrání demonstracím vedoucím k převratu v zemi.

Obálka knihy Paměti

Farah Díba je nejpřesvědčivější ve svých memoárech při popisu těžkého období, jež následovalo. Vyspělé země odmítají královskému páru azyl, i když jeho děti v nich mohou studovat. Jediným útočištěm zůstává Egypt, kam se po žalostné anabázi - provázené protesty ve vládních kruzích i na ulicích - královna s těžce nemocným manželem nakonec vrací. Rány, které ji stihly ztrátou nejbližších, jí však neubírají na důstojnosti ani nezabraňují snahám prospět budoucnosti Íránu, mezi jiným i tím, že své prožitky zaznamená pro příští generace. Daří se jí to nevzrušivým, místy poněkud idealizujícím jazykem, zdůrazňujícím romantiku situací, posléze však zachovávajícím určitý odstup ve prospěch věci. I nejdramatičtější místa knihy, jako je převrat, králova nemoc nebo smrt dcery, vyjadřují jakousi pokoru východní ženy přijímající rány osudu bez hysterie, s moudrou odevzdaností a vírou v lepší časy. V knize je dáno slovo také lékařům ošetřujícím krále; autorka cituje jejich záznamy, korespondenci i vzpomínky mnoha jiných na tehdejší smutné události.

Memoáry šáhbanú Farah mají šanci čtenáře zaujmout nejen proto, že někteří si možná ještě pamatují na státní návštěvu královského páru v Československu roku 1977. Je jistě přitažlivější dovědět se z autentického pramene to, co tehdejší normalizace zamlžovala a co brzy vztah k íránské monarchii diametrálně změnilo. Knihu s několika dodatky, fotografiemi, obsažným poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem přeložila Danuše Navrátilová a vydalo ji nakladatelství Argo.

Recenze Karly Ladwigové

Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.

autor: Hana Krejčová
Spustit audio