Pach klihu, polystyrenová písmena a malované nápisy. Tak si knižní grafička Jana Vahalíková pamatuje svoje začátky

9. březen 2022

Celé dny tráví před monitorem plným písmenek, což jí trochu komplikuje aktivitu, kterou si druzí užívají, totiž odpočinek s knihou. Často a ráda tak čte alespoň poezii, například básně Petra Borkovce nebo Sylvie Plath. Její babička se narodila na Ukrajině, ona sama miluje Japonsko a se svými přáteli se ráda dělí o zajímavé iluminace ze středověkých rukopisů. Hostem Markéty Kaňkové byla ve Vizitce grafická designérka Jana Vahalíková.

Čtyři svazky deníků Pavla Juráčka, které na přebalu zaštiťuje autorova tvář, neboť Juráček si výslovně přál deníky vydat. Edice angloamerických autorů nakladatelství Argo s výrazně vyvedeným jménem autora na přebalu. Anebo hostovská Česká knižnice – česká klasika, která má i v moderním, svižném kabátku v sobě cosi starosvětského. To je jen zlomek práce knižní grafičky Jany Vahalíkové, ženy, která má prý běžně rozpracovaných i deset projektů zároveň.

Deníky Pavla Juráčka, nakladatelství Torst

Ačkoliv její touhou je graficky upravit dětský slabikář a za srdcovku označuje práci na ztraceném a znovunalezeném sešitu vězeňských básní Jana Zahradníčka, který před pěti lety vydala Moravská zemská knihovna, za sebou má také spolupráce na vizuální podobě výstav. Její rukopis můžeme aktuálně vidět ve Valdštejnské jízdárně na projektu Buddha zblízka. Skutečného buddhistu z ní, jak ve Vizitce s nadsázkou řekla, ale udělala už práce na mnohasetstránkovém katalogu, který upravila k výstavě Otevři zahradu rajskou - Benediktini v srdci Evropy 800 – 1300. Národní galerie ji uspořádala v roce 2014 a Jana Vahalíková tehdy na obálku katalogu umístila benediktinského mnicha svatého Vintíře.

Středověké písmo trvá

„Celá výstava byla sondou do prapočátků toho, k čemu jsme dospěli dnes,“ říká. „Benediktinská minuskule znamenala renesanci vzdělanosti. Když se podíváme do digitálních knihoven, zjistíme, že už tehdy měly stránky stejné poměry jako dnes, měly okraje, pracovalo se s iniciálami, poznámkovým aparátem. Základ pro vývoj fontů byl daný zkrátka už tehdy.“ Zajímavé středověké nálezy z on-line knihoven Jana Vahalíková občas sdílí na svém Facebooku. „Ty iluminované rukopisy nám ukazují, že středověk byl taky vtipný, nebyla to jen doba temna,“ připomíná.

Edice angloamerických autorů nakladatelství Argo

Písmo, typografie a umění obklopovalo Janu Vahalíkovou odmalička. Maminka vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Kamenickém Šenově, tatínek je vyučený písmomalíř. Malá Jana ještě neuměla číst a už tátovi – propagačnímu výtvarníkovi – pomáhala vybarvovat nápisy, kterými zdobil nástěnky a výlohy; kulisu smrdutého klihu a písmen vyřezaných z polystyrenu má prý v hlavě zasutou dodnes. Po Střední umělecké škole Václava Hollara studovala typografii u profesora Jana Solpery, jehož práce ji fascinovala už tehdy, klíčovou roli ovšem na začátku 90. let sehrál i Solperův asistent František Štorm. „Bez něho bychom se neodrazili dál. On jako jeden z prvních digitalizoval písma, díky němu jsme se na začátku devadesátých let naučili pracovat s počítačem. V ateliéru jsme měli dva, střídali jsme se u nich a učili se vzájemně.“  

Spustit audio

Související