Otto Schenk čestným doktorem JAMU. Role stárnoucích lidí a role pro stárnoucí pěvce
Protagonistou a na chvíli i vzácným hostem pořadu byl legendární rakouský režisér Otto Schenk, kterému byl 6. listopadu udělen čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění. Závěr pořadu patří krátké vzpomínce na vynikajícího ruského barytonistu Dmitrije Chvorostovského.
S Vídeňskou státní operou i kariérou operního režiséra se Otto Schenk rozloučil v roce 2014 okouzlující inscenací Příhod lišky Bystroušky. Opona s noční hvězdnou oblohou se tehdy zvedla, za ní se objevila další průsvitná opona, ta také zmizela, přibývalo světla, rozednilo se a na jevišti byl les. Ne nějaká kulisa, ale iluze lesa, jaký ve skutečnosti snad nikdy nikdo neviděl. Platónská idea, od níž by bylo možné všechny krásné lesy odvodit.
Závěrečné ovace pro Ottu Schenka jistě nebyly jen za Bystroušku. Vídeňské publikum bylo evidentně šťastné, že se po letech vrátil, a frenetickým potleskem děkovalo za všechnu jeho dosavadní práci. Kouzlo inscenace pochopitelně bylo poněkud starosvětské, nebyla to ale žádná úlitba za zásluhy. „Žaden stařec,“ mohl by Schenk směle říci společně s Janáčkem a měl by pravdu.
Při děkovné řeči po udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění se Otto Schenk přihlásil k Leoši Janáčkovi jako ke svému otci.
Odejít ze scény je těžší než se na ní prosadit
Čas loučení s aktivní kariérou jednou čeká takřka každého a umělecké profese nejsou z těch, kde se lidé do důchodu těší. Někdo uměleckou dlouhověkost prožije se ctí, jiný ji protahuje donekonečna k bolesti všech okolo.
Zpívat se ctí ještě v sedmdesáti letech vyžaduje nejen techniku, ale také pěkný kus štěstí. A také soudnost dirigentů a režisérů při obsazování rolí. Je dobré, když divadla na své členy ve výslužbě nezapomínají. A ještě lepší je, když pro ně mají čestné uplatnění.
