Otevřel jsem ošuntělý futrál a tam housle od Stradivariho. Podlomila se mi kolena, vzpomíná Jiří Vodička na nástroj za tři miliony dolarů

17. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Vodička

Jiří Vodička je špičkový houslista, který bravurně zvládá i ty nejtěžší houslové kusy. Barvitě dokáže mluvit o hudbě Leoše Janáčka, ale stejně tak je fanoušek rocku – jeho otec totiž hrával v kapele. Ve svých třiatřiceti je koncertním mistrem České filharmonie, otcem pěti dětí a také zručným kameramanem. O své cestě z Ostravy, kde už jako dítě oslnil hudebním talentem, mluvil ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Na zahrádce u Jiřího Vodičky

Zatímco jeho vrstevníci si udělali úkoly a pak měli volno, svět Jiřího Vodičky se odmala točil kolem houslí a zprvu také kolem latinskoamerických tanců. Ve dvanácti letech se rozhodl, že veškerou energii věnuje nástroji. Ve škole dostal individuální studijní plán a cvičil pět hodin denně. „Tehdy jsem v podstatě jen hrál a chystal se na hudební soutěže,” věcně vzpomněl ve Vizitce. „Hlavně v létě to bylo těžké, neměl jsem volno jako ostatní děti. Já ale nebyl z těch, které by nástroj štval.”

Chceš být světový? Musíš mít repertoár

Ve čtrnácti letech byl mimořádně přijatý ke studiu ve třídě profesora Zdeňka Goly na ostravském Institutu pro umělecká studia, což je dnešní Ostravská univerzita. Mezi spolužáky o sedm let staršími končila legrace.

Čtěte také

„Jít si sednout na přednášku z pedagogiky, otevírat učebnice a netušit, o čem to je, to bylo obzvlášť první dva roky hodně těžké. Bez pomoci profesorů bych to nezvládl, mnozí mi hodně pomohli a neutápěli mě v podrobných znalostech.” Ačkoliv po absolutoriu v Ostravě odešel do Prahy, setkání s profesorem Golou považuje za klíčové. „Řekl mi, že pokud chci být světovým hráčem, musím si vybudovat repertoár, a taky, že úloha učitele je ukázat žákovi cestu a pak ho nechat jít. Čerpám z toho dodnes.”

Ve dvaceti, tedy rok po dokončení ostravských studií, se umístil v druhé sedmičce nejlepších hudebníků v rámci celosvětově slavné soutěže Young Concert Artist. Evropskou část v Lipsku tehdy vyhrál, pro úspěch v dalším kole ale potřeboval lepší nástroj. Ten se mu podařilo zajistit po domluvě s ředitelkou newyorské soutěže. „Když jsem přiletěl do New Yorku, přišel nějaký pán s ošuntělým futrálem. Otevřel jsem ho, podíval se na vinětu a viděl nápis Antonio Stradivari. V ten moment se mi podlomila kolena. Prý ať si v sále vyzkouším, jestli mi housle vyhovují,” usmívá se. Když pak podpisoval k zápůjčce dokumenty, všiml si, že nástroj má hodnotu tři miliony dolarů.

Jiří Vodička s rodinou

Po newyorském úspěchu se jeho profesní dráha začala ubírat dospělejším směrem. Sedm let hrál se Smetanovým triem, nabídku na post koncertního mistra v České filharmonii ale dvakrát odmítl: chtěl se víc věnovat sólové dráze. Filharmonii kývl až v roce 2015, ve svých sedmadvaceti. Konkurzem pro něj tehdy byla praxe – s orchestrem rovnou odehrál koncert. „Místo koncertního mistra může být obsazené i na třicet let, a kdybych si to rozmyslel třeba až za pět let, už by nemuselo být volné,” vysvětluje, proč nakonec nabídku přijal.

Ve Vizitce pak detailně mluvil o tom, co práce koncertního mistra obnáší a jaký prostor v jeho životě vedle hry sólové, hry v triu a pedagogické činnosti zabírá. Popsal i svou zbrusu novou dovednost – práci s kamerou, jíž se se svou partnerkou na profesionální bázi začal věnovat během koronavirové koncertní pauzy. Jeho on-line prací je například i loňský festival Struny dětem. 

Spustit audio