Otázky ohledně Horního Jiřetína
Ministr Tošovský má pravdu: nemá cenu vyhazovat stovky milionů za novou kanalizaci v Horním Jiřetíně, kterou za pár let kvůli posunuté těžbě uhlí zlikvidujeme. Jenže logicky platí i jiný výrok: když se kanalizace z dotací Evropské unie postaví, bude se za pár měsíců či let hůře rozhodovat, zda Jiřetín kvůli uhlí zbourat, nebo ne.
Postoj ministra Tošovského se proto velmi špatně hodnotí. Není totiž jasné, jaká je jeho motivace, a proto nemůžeme rozhodnout, který ze dvou uvedených výkladů jeho jiřetínské akce platí. Ministrovy výroky mohou být výrazem prozíravosti dobrého hospodáře, který myslí na budoucnost a šetří peníze, jež by později bylo možné využít účinněji. Ale právě tak může jít o jednání politického lobbisty, který ve snaze prosadit uhelné řešení, připravuje půdu k politickému rozhodnutí ve prospěch těžařů.
Rozhodovat v tomto případě není jednoduché. Museli bychom znát příliš mnoho okolností, zejména pak velmi subjektivní pohnutky pana ministra, které nelze na dálku ověřit. Východisko ze slepé uličky souzení naštěstí existuje. Efekt je přece důležitější než záměr.
Ať už je ministr Tošovský motivován jakkoliv, výsledek jeho postupu má výše uvedený dvojí účinek: předběžně šetří peníze, ale zároveň usnadňuje budoucí kladné rozhodování o posunu těžby. Vybudování kanalizace za stovky milionů korun by naopak, dá se číst z ministrova jednání, zvýhodnilo argumenty odpůrců prolomení limitů.
Vladimír Tošovský vstoupil do navýsost politického rozhodování, jemuž by se proklamativně nepolitický kabinet měl vyhnout, ledaže by teze o nepolitické vládě neplatila. Ministr se tváří nestranně, ve skutečnosti - tedy z hlediska výsledného působení - podniká kroky, které nejen narušují běžný úřední postup, ale přímo zvýhodňují jednu stranu sporu.
O limitech těžby rozhodne až příští vláda, souhlasí ministr Tošovský. Pak je ovšem nepochopitelné, proč se rozčiluje nad tím, že dosud nikdo nerozhodl, a svým postupem nutí politiky k tomu, aby v tak komplikované a citlivé věci rozhodli už teď.
