Osvětimská knihovnice. Antonio Iturbe se vrací k tragické historii rodinného tábora
Antonio Iturbe vypráví v Osvětimské knihovnici příběh několika útlých a zaprášených knížek, které uprostřed pekla vyhlazovacího tábora střeží čtrnáctiletá židovská dívka. V románu, který se stal světovým bestsellerem, se autor vrací k tragické historii tzv. rodinného tábora, který v Osvětimi-Březince fungoval od září 1943 do července 1944. Předobrazem se mu staly vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, která jako jedna z mála likvidaci tábora přežila.
Čtěte také
Jak jste objevil Ditu Krausovou a její příběh?
Skutečnou Ditu Krausovou jsem našel zcela náhodou. Ale život už je takový, skládá se ze samých náhod. Hledal jsem jednu konkrétní publikaci, která je svědectvím o rodinném osvětimském táboře, konkrétně o baráku číslo 31, ve kterém fungovala malá škola, a jak jsem slyšel, i malá knihovna. Což bylo v rámci vyhlazovacího tábora a jeho nelidských hrůz skutečné zjevení. Knihu „Můj bratr dým“ jsem ale přes veškeré úsilí nenašel v žádné knihovně, v žádném katalogu. Pak jsem na ni zcela náhodou narazil na jedné webové stránce, a napsal na uvedenou emailovou adresu. Ptal jsem se, jak mohu knihu obdržet a kam přesně mám složit částku za knihu. Zpátky mi přišel email, který byl podepsán jménem Dita. Věděl jsem, že dívka, která se starala o zmiňovanou osvětimskou knihovnu, se jmenovala Edita. Zeptal jsem se tedy, jestli to náhodou není ona. A ona odpověděla, že ano. Začali jsme si vyměňovat korespondenci a dva roky poté se také setkali v Praze. Navštívili jsme společně také někdejší židovské ghetto v Terezíně, kde byla před transportem do Polska se svou rodinou vězněna. Bylo to velmi silné setkání, při němž se začal psát příběh románu Osvětimská knihovnice.
V doslovu ke knize zmiňujete, že vám od počátku velmi imponovala Ditina osobnost. Čím přesně? A jak jste svůj bezprostřední kontakt s ní využil při tvorbě románové postavy?
Toho, co mě na Ditě uchvátilo, bylo mnoho. Ze všeho nejvíc její nezlomnost, mimořádná statečnost, a taky schopnost umět se smát, a to i navzdory všem ranám osudu. Dita jako jediná z rodiny holocaust přežila, po válce se, podobně jako stovky jiných, neměla kam vrátit. Jako dospělá žena se pak musela vyrovnat se smrtí své dcery. Vlastnost, kterou jsem ale při psaní a tvorbě postavy mladé Dity využil nejvíce, byla ohromná, až nenasytná zvídavost. Dita se i v pokročilém věku zajímá o život ve všech jeho facetách. Sleduje politiku, společenské dění, kulturu. Na každou mou otázku mi odpovídala deseti dalšími.
Dita se v románu pečlivě stará o několik rozpadajících se knih. Jak důležitý byl pro vás motiv existence malé knihovničky uprostřed pekla vyhlazovacího tábora? Jaký význam jste knihám ve svém románu dal, a co jste chtěl říct o významu a smyslu literatury?
Není pravda, že knihy mají magickou moc. Bohužel neumějí proměnit špatné lidi v dobré, pouze nám otevírají dveře. My jsme pak ti, kdo rozhodují o tom, jaké dveře si necháme prostřednictvím knih otevřít. Já sám jsem člověk obyčejný, člověk každodennosti. Řekl bych také, že jsem poměrně zbabělý. V mém případě mi tedy knihy umožňují vydat se na místa a prožít věci, které bych jako člověk s limitovanou odvahou nikdy neprožil.
V románu nabízíte autentický popis života osvětimského rodinného tábora, objevuje se v něm několik skutečných osobností – velitel Rudolf Höss, hlavní táborový lékař Josef Mengele, židovský chlapec Petr Ginz nebo polský vůdce osvětimského podzemního hnutí odporu David Szmulewski. Z jakých pramenů či svědectví jste při tvorbě románu a těchto postav vycházel? A které z nich pro vás sehrály primární roli?
Nejsem odborník na druhou světovou válku, takže jsem si musel dávat velký pozor, abych se nedopustil žádných věcných ani faktografických omylů. Přečetl jsem tedy desítky nejrůznějších dokumentů, rozhovorů a knih. Mezi nejvýznamnější z nich bezpochyby patří kniha Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi, a už zmiňovaná kniha Můj bratr dým Oty B. Krause. Úplně největší význam pro mě ale měl Deník Anny Frankové. To je kniha, která končí tam, kde většina knih o holocaustu začíná. Je to silné, osobní svědectví dospívající dívky, která se společně s celou rodinou schovává před deportací v zadním traktu jednoho amsterdamského domu. Především ze závěru textu je cítit, jak se vše kolem hroutí, jak se Anna i ostatní členové rodiny učí žít společně s úzkostí a strachem, který všechno prostupuje, všechno intoxikuje.
V doslovu ke knize říkáte, že kvalitativní údaje a data vám nestačily, cítil jste potřebu nechat na sebe promluvit místo samo. Do Březinky jste se také několikrát vydal. Jakou odpověď jste tam našel?
Nedokážu jasně odpovědět, co přesně jsem tam hledal. Cítil jsem zkrátka silnou potřebu být na místě, které se stalo osudem milionů lidí. Zažít zimu, kterou zažívali, vidět linii stromů na obzoru, kterou viděli. Chtěl jsem se emocionálně co nejvíc přiblížit tomu, co toto místo znamená. Navštívil jsem samozřejmě i archiv místního Památníku, ale stop po rodinném táboře jsem našel velmi málo. Jednalo se v podstatě jen o jeden dokument v polštině, který měl spíš symbolickou hodnotu.
Čtěte také
V románu hraje kromě Dity důležitou roli i osobnost nadšeného sportovce a sokola Fredyho Hirsche, který v Terezíně i rodinném táboře působil jako vychovatel. Byl milovaným a respektovaným učitelem, respekt k němu prý chovali i sami nacisté. Právě na něm záleželo, zda se tábor ve chvíli, kdy bude poslán k likvidaci, vzbouří. K plánované vzpouře ale nakonec nedošlo, protože Fredy Hirsch v noci z 8. na 9. března roku 1944 zemřel. Výklady jeho smrti se liší. Jedni tvrdí, že neunesl tíhu situace a spáchal sebevraždu, druzí pak, že byl zavražděn. Vy se v knize přikláníte k druhé verzi. Proč?
Fredy Hirsch je bezpochyby fascinující osobností, která bohužel patří k řadě těch, které byly téměř zapomenuty, protože peklo holocaustu nepřežily. V době, kdy jsem knihu psal, bylo dokumentace o něm velmi málo, takže jsem jeho osobnost musel vytvářet svým osobním výkladem náznaků a velmi nejistých okolností. Byl mužem, který v sobě spojoval německou přísnost a houževnatost a židovskou zatvrzelost. Přestože svého času mohl z Evropy uniknout, neudělal to. Existuje opravdu několik výkladů, jak Fredy zemřel, a dodnes je to velmi delikátní téma. Jedna z verzí tvrdí, že byl zabit židovskými lékaři, kteří se obávali, že v případě rebelie přijdou o život. S tímto tématem i obviněním je i dnes třeba zacházet v rukavičkách, protože vnukové těchto židovských lékařů stále žijí a v Izraeli zastávají důležité funkce. Já sám jsem literární autor, vytvářím fikci, takže mě před soud postavit nemohou. I proto jsem se v románu přiklonil k této interpretaci.
Co by se podle vás stalo, kdyby Fredy Hirsch v noci z 8. na 9. března nezemřel? Zmohl by se pod jeho vedením tábor ke vzpouře? A v případě že ano, co by to znamenalo?
Na osudu, ke kterému byli vězni rodinného tábora odsouzeni, by vzpoura pravděpodobně nezměnila vůbec nic. Šlo o skupinu podvyživených, slabých lidí, mezi nimiž bylo několik stovek dětí. Vzpoura by pravděpodobně byla rychle a krvavě potlačena. Je samozřejmě otázkou, jakou cenu má za takových okolností lidská oběť, je ale těžké to objektivně posoudit. Vězni rodinného tábora se ale přesto vzepřeli svým ojedinělým, symbolickým způsobem. Dochovala se svědectví, která dokládají, že když nacisté zavřeli vězně tábora BIIb do plynových komor, zpívali československou hymnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
