Osudy sochaře Otmara Olivy

02705042.jpeg

Pětidílné vzpomínky mezinárodně známého olomouckého rodáka Otmara Olivy (*19. 2. 1952), absolventa Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972) a Akademie výtvarných umění v Praze (1978).

Toto pokračování cyklu Osudy vznikalo ve Studiu 1 olomouckého rozhlasu a na Velehradě, kde Otmar Oliva žije s manželkou Olgou a dětmi a kde má také svůj ateliér se slévárnou.

Genius loci cyrilometodějského poutního místa dokonale souzní s křesťanským smyslem Olivova života a velmi rozsáhlého díla, které zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů v Evropě a v zámoří.

Do evropského povědomí vstoupila zejména jeho sochařská řešení výzdoby kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu a výbava interiéru kostela Marie Matky Církve ve slovinském Mariboru. Je držitelem Ceny Masarykovy akademie umění, Pamětní medaile Třetího odboje a Řádu sv. Cyrila a Metoděje. V 90. letech 20. století vyučoval na Scuola dell'arte spirituale v Římě.

Dlouho jsem to zatčení otci v duchu vyčítal...

Dětství v Olomouci má spojeno s předměstím Staré Hodolany, cinkotem tramvají plazících se sem ze vzdáleného centra, s promenádou kolem řeky Bystřice, s otcem – vojákem 2. československého západního odboje, s otcovým zatčením komunistickou Státní bezpečností, s otcovým vězněním. Otmarovi bylo tehdy devět.

02705032.jpeg

„Tatínek vešel tam, kde jsem spal a řekl: ,Otíčku, běž nahoru za tetou.‘ Ta bydlela nahoře. Když jsem se pak vracel dolů, abych šel do školy, tak jsem viděl, že je otevřený gauč, kde tatínek ledacos schovával, včetně takové zarámované fotografie generála Montgomeryho, a ta byla rozbitá a rozšlapaná na zemi. To byl poslední vjem s tatínkem na dlouhá léta. Připadal jsem si sám a opuštěný a dlouho jsem to zatčení otci v duchu vyčítal.“

Bolest nedobrovolně prožitého

Otmarův otec po propuštění emigroval do Švýcarska. Otmarovi i jeho manželce nabídl totéž, oni však odmítli. „Nastoupil jsem na vojnu do Českého Krumlova. Po letech jsem se dozvěděl, že zároveň se mnou tehdy narukovali dva agenti Státní bezpečnosti s krycími jmény Peter a Walter, mladí kluci, moji spolubojovníci ve zbrani, a ti měli za úkol mě vyprovokovat. Výsledkem toho bylo, že 17. října 1979 v 9 hodin ráno jsem byl zatčen a následně nepodmíněně odsouzen ke 20 měsícům v pracovním lágru.“

02705039.jpeg

Poslouchá se to málem jako drama z časů shakespearových, ale ti tři ještě stále žijí: oběť i ti, co ji mají na svědomí. „Otmar o těch věcech skoro nikdy nemluvil, a když už začal, zadrhl se po pár slovech,“ říká tiše jeho žena Olga, která je natáčení přítomna. „Pro mě bylo nejhorší, když se vrátil domů z vězení a já si uvědomila, jak bolestně ho ta zkušenost poznamenala.“

Sedíme na dvoře velehradského statku, lehký podvečerní větřík povlává větvemi jabloní obsypanými plody, hlásí se podzim 2013. Z nedaleké baziliky se rozklinká klekání. Připadá mi, že jsem se ocitl v bezčasí, ze kterého se mi tichem ani nechce vystoupit – tak bohaté trestí a bolestí nedobrovolně prožitého je.

Svazek StB, spis Otmar Oliva

strana 8, zápis ze dne 17. 2. 1984: Dosavadní kontrolou vyplývá, že Oliva neustoupil do dosavadní doby z antikomunistického smýšlení, udržuje styky na církevní kruhy a na nábožensky orientované osoby z jeho někdejšího působiště Olomouce, z nichž většina představuje zájem StB. Otmar Oliva je aktivním stykem objektů Bohoslovec, Drozd, Vychovatelka a Geolog rozpracovaných OStB Olomouc po linii církve.

Dále je stykem objektu akce Solon rozpracovaným StB Ústí nad Labem. Mezi jeho důvěrné styky patří objekty akce Timo, Psyché rozpracované 2. odborem StB Brno. Oliva rovněž prochází celostátní akcí Uzel řízenou XS SNB Praha. Na základě provedeného šetření je Oliva podezřelý ze spáchání trestného činu podle §98 TZ, a proto navrhuji zavedení signálního svazku pod heslem Otakar s cílem dokumentování této trestné činnosti. Podepsán: Hromada Vladimír, operativní pracovník StB.

02705029.jpeg

„Znovu mě chtěli odsoudit, znovu mě chtěli dostat do lágru. To se jim naštěstí nepodařilo, přišel listopad 1989. Na svých občanských postojích jsem nemusel chlup měnit, o to víc mě mrzelo, že proroci byli odmrštěni a zvítězil střední proud, který se strašlivě podobá tomu v 70. letech. Vysvětluju si to tak, že egyptské otroctví trvalo příliš dlouho na to, aby generace, které svobodu nezažily, s ní znovu uměly zacházet a věděly, co od ní chtějí. Je zkrátka nemožné být v totalitě vychován ke svobodě.“

V očekávání šťastného konce zavládla skepse

Otmar se dívá do očí pravdě, že už nikdy nebude mladý, ač mu dětská naivita a bezbrannost zůstaly, že už nikdy nepodá ruku otci, aby se s ním smířil, že už nikdy ve své mysli nepřestane být doživotním muklem. Do úst se mi dere otázka: „Přece se jim to nemohlo podařit? Přece nebyli tak silní, že by dokázali jednou provždy rozlomit lidskou duši!“ Ale mlčím.


Autor a režisér pořadu: Michal Bureš