Osudy Luďka Veleho. Rozhlasové vzpomínání sólisty opery Národního divadla v Praze

Luděk Vele, sólista opery Národního divadla v Praze, prožil své dětství jako spousta jiných kluků. S partou kamarádů, kteří bojovali proti kouření, dokud se nenaučili kouřit, kteří po válce „zkoumali“ nalezené granáty, dokud jednomu z nich granát neutrhl ruku. Ale jak říká, byla to doba šťastná, i když jeho maminka opravdu neměla na růžích ustláno.

Tatínek zemřel, když byly Luďkovi čtyři roky. S maminkou si ukládali korunu denně, aby se o prázdninách mohli vypravit k Máchovu jezeru. Ale to neznamenalo, že by si mohl dělat, co se mu zlíbí. Když si zasloužil, dostal výprask. Jednou to odneslo jeho ucho i kytara.

Se zpěvem začal ve sboru Jitřenka a chvilku pošilhával po libereckém Severáčku, ale Jitřence zůstal věrný až do mutace. Na škole se mu příliš nedařilo, musel ji dokonce opustit. Odešel ke kulisákům do libereckého divadla. A v tomto momentě nastal zásadní zlom jeho života. Učarovalo mu jeviště a operní zpěv. Rozhodl se naučit se zpívat. Kdo Luďka Veleho zná osobně, ten ví, že když se k něčemu rozhodne, nic neodkládá a dotáhne vše do zdárného konce.

V Praze na konzervatoři sice hned neuspěl, ale dostal se na konzervatoř brněnskou. Po roce přešel do třídy Jaroslava Horáčka a ještě před ukončením studia získal angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Dostal také dvě jedinečné nabídky směřující k angažmá v zahraničí. Byly zamítnuty s odůvodněním, že musí socialistické republice vrátit to, co do něho svým školstvím vložila.

Na „osud“ nezanevřel. Po několika letech v operním souboru Divadla F. X. Šaldy se stal sólistou Národního divadla v Praze, které svým pěveckým uměním později reprezentoval často i v zahraničí. Za roli Chrudoše v Libuši a roli barona Ochse von Lerchenau v Růžovém kavalírovi ostatně obdržel Ceny Thálie 1995 a 1996. Kromě toho hostoval také na zahraničních scénách a byl vyhledávaným koncertním pěvcem. Spolupracoval s rozhlasem a televizí a natočil také řadu snímků pro domácí i zahraniční hudební vydavatelství.