Kurt Gebauer slaví 80. narozeniny. Poslechněte si Osudy sochaře, pedagoga a neúnavného inspirátora

18. srpen 2021

Hravost, humor, fantazie, ale také angažovanost, netradiční přístup, využití nezvyklých materiálů. To vše je neodmyslitelně spjato s dílem českého sochaře, pedagoga, neúnavného inspirátora a celoživotního bojovníka za kvalitnější veřejný prostor Kurta Gebauera, který 18. srpna oslavil kulaté jubileum. 

Připravila: Marina Feltlová
Natočeno: 2020
Hudební a technická spolupráce: Jan Trojan a Jaroslav Novotný

Kurt Gebauer se narodil roku 1941 v Hradcu nad Moravicum, jak sám říká, a jeho mluva dodnes nezapře vliv slezského nářečí, byť většinu života strávil v Praze. Přestože bylo jeho dětství poznamenáno válkou, smrtí otce a velkou chudobou, do jeho vzpomínek nikdy nepronikají teskné tóny, i v těch nejtěžších životních chvílích neztrácel optimismus a ve všem dokázal vždy najít i pozitivní stránky.

Kurt Gebauer

Po měšťance nastoupil na střední školu výtvarných řemesel v Brně a po roce přestoupil na sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde získával mimo jiné i praktické stavařské dovednosti. Na vysněnou Akademii výtvarných umění se kvůli komunistickým funkcionářům, kteří neshledali jeho kádrový profil dostatečně vhodným, dostal až po několika neúspěšných pokusech. Ale i z této situace dokázal vytěžit ve svůj prospěch, v mezidobí pracoval jako kameník při rekonstrukci Emauzského kláštera, Prašné brány, Valdštejnského paláce, absolvoval dva roky povinné vojenské služby a získával nové zkušenosti. Když mu byla studia konečně umožněna, pustil se do nich s elánem a vervou sobě vlastními, sochání a malbě věnoval veškerý volný čas.

S láskou také vzpomíná na pedagogy, kteří ho na škole ovlivnili, zejména na Vincence Makovského a Karla Hladíka či Jiřího Johna. Během studií si také našel svojí životní partnerku Libuši, se kterou se krátce po absolvování akademie oženil. Ani tentokrát nezapřel svoji svéráznou osobnost: v den svatby, hned po obřadu totiž spěchal dělat závěrečnou zkoušku svářečského kurzu. Ještě předtím ale stihl nevěstě navrhnout svatební šaty a poté radit nešťastné švadleně, jak je ušít. Na svatební cestu se novomanželé vydali stopem na Slovensko.

Jeden ze slavných trpaslíků českého umělce Kurta Gebauera

„Mě vždycky dráždila sochařina, která je zdánlivě bez speciálního stylu, ale spodobuje určitý typ člověka, pohyb, emoci, nezdůrazňuje formální nápady umělce, nepředvádí jeho rukopis. Z toho se pak vyvinuly mé sochy Děvče na houpačce, Děvče na židli nebo Utíkající děvče. Jsou výrazem toho, že i radost a pohyb mají odvrácenou stránku, může to být útěk před střelbou nebo jiným nebezpečím, strach z pádu a podobně, “ říká Kurt Gebauer o svých plastikách, které vznikaly v 60. až 80. létech 20. století.

Čtěte také

Ze stejného období pocházejí i tzv. obludy – Zbytnělý papoušek, Dobře krmená rybka, Bulteriér. „Byly to parodie na období normalizace, alegorie přizpůsobivosti člověka, který převléká kabát, aby uspěl, aby se mu dobře dařilo. A daří se mu tak dobře, až z toho nakyne, ztloustne fyzicky i duševně a už se nedostane z akvária či klece ven,“ vysvětluje symboliku děl, do kterých promítal své frustrace z totalitního režimu. Pamětníci si jistě vybaví i Gebauerovy slavné Trpaslíky ve Vojanových sadech nebo jeho Český rybník se ženami, kterým voda stříká z hlavy a úst.

Pozornost odborné i laické veřejnosti upoutal Kurt Gebauer i využitím nezvyklých materiálů – textilu, laminátu či neopracovaného kamene. Vždy se zajímal o skutečné věci, lidi a život, proto také věnoval a dosud věnuje mnoho práce a sil zvelebování veřejného prostoru a pedagogické činnosti, dvaadvacet let na pražské UPRUM, nyní na Katedře výtvarné výchovy a kultury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni.

Čtěte také

K jeho nejznámějším realizacím z této oblasti patří Minikrajina na ostravském sídlišti Fifejdy – dětské hřiště nebo spíše parter pro všechny v podobě krajiny, již tvoří kopce, údolí, můstky, skály a věže a která vznikala v letech 1976–1985.

Celý život usiluje Kurt Gebauer o propojování sochařů, architektů, krajinářů a zahradních architektů, aby veřejný prostor řešili společnými silami. „Nejde jen namalovat nějaké čáry do počítače a pak někoho pozvat, aby na volné místo umístil sochu. Snažím se na to upozorňovat na různých workshopech a sympoziích, v Liberci, na ČVUT, v Lednici a jinde. A jsem rád, že můžu tu svoji posedlost předávat mladším kolegům.“

Spustit audio

Související