Osudy divadelního teoretika a pedagoga Jana Císaře

Spolu s dalšími příslušníky své generace – Milanem Lukešem, Leošem Suchařípou, Jaroslavem Vostrým a Zdeňkem Hořínkem zakládali v 60. letech časopis Divadlo, který otevíral české divadelní kultuře, ale i jiným humanitním oborům, okna do světa a kde se vedla nezávislá diskuse o moderním, ideologickými pravidly nezatíženém umění. Od 70. let, v době tak zvané normalizace, byl časopis Divadlo zakázán spolu s dalšími podobnými periodiky, diskuse nad smyslem umění ustrnula jako celá česká kultura, a Jan Císař, vyzván přáteli Ivanem Vyskočilem a Pavlem Boškem, obrátil svou pozornost k amatérskému divadlu, které zůstalo jediným prostorem svobodné divadelní tvorby.

Ve svém vyprávění připomíná významné činy a osoby, které se z amatérského prostředí zrodily a po roce 1989 výrazně zasáhly do podoby českého divadla – J.A.Pitínský, Petr Lébl. Jako o zvláštním prostoru tvůrčích možností hovoří Jan Císař také o loutkovém divadle. V Osudech Jana Císaře se setkáme s charakteristikami osobností jako byl Alfréd Radok, Jan Grossman, Otomar Krejča nebo Ivan Vyskočil, s obrazem českého divadla všech druhů a žánrů v jeho úsilí o výpověď o lidské existenci. Ostatně Jan Císař je i způsobem své řeči živoucím důkazem neutuchající intelektuální energie i smyslu pro humor a dramatično.