Osud Osudu. O pozoruhodném příběhu „experimentální opery z Luhačovic“

Experimentální opera Osud Leoše Janáčka
Experimentální opera Osud Leoše Janáčka

OSUD Leoše Janáčka debatují v ostravském klubu Fiducia muzikolog Jiří Zahrádka a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, režisér aktuální inscenace opery Osud v Ostravě. Připravila Renáta Spisarová.

Příběh operního díla se začíná odvíjet v roce 1903. Pro Leoše Janáčka aspoň první polovina roku byla doslova tragickou. Pak se zjevilo světlo: v Luhačovicích potkává krasavici Kamilu Urválkovou. Silná inspirace k tomu, aby začal komponovat novou operu. Vznikne dílo o lásce skladatele Živného a Míly Válkové, jejich dítěti Doubkovi, pomatené tchýni, která způsobí v životě rodiny katastrofu. Skvostná, novátorská hudba je všudypřítomná, přesto nebo právě proto se Leoš Janáček provedení Osudu nedočkal.

Prostředí undergroundového antikvariátu a klubu Fiducia Ilony Rozehnalové v centru Ostravy se tak od příchodu Jiřího Nekvasila do Ostravy coby ředitele Národního divadla moravskoslezského stalo místem pro neformální operní debaty. Večery mají své stálé publikum, které detailně pozná samotné dílo i souvislosti s celoevropským hudebním děním diskutované doby. Ve Fiducii se tak v únoru do posledního šroubku rozebíral děj opery Osud, ale hlavně okolnosti, které vedly Janáčka po návratu z lázní v září 1903 k rozhodnutí napsat „moderní“ operu z luhačovického prostředí.

Jiří Zahrádka s Jiřím Nekvasilem začínají v roce 1903, kdy umírá Janáčkovým jejich druhé dítě, tolik milovaná Olga: Janáček tak přišel o svého nejbližšího a nejdražšího člověka. Přes velmi špatný psychický stav dokončil operu Její pastorkyňa a nabídl ji Národnímu divadlu v Praze. Partituru i klavírní výtah Vám vracíme, zněl verdikt ředitele divadla Gustava Schmoranze. Manželka Zdeňka vzpomínala, že Janáček upadl do hluboké deprese a pocitu vlastní tvůrčí nemohoucnosti. A tady je někde počátek Osudu. O letních prázdninách si chce Janáček v Luhačovicích hlavně odpočinout. Osmadvacetiletá manželka lesního správce v Zahájí u Dolních Kralovic tomu smutnému a osamělému muži posílá kytici rudých růží. Je zjevné, že se Leoš Janáček vášnivě zamiloval.

Kolik autobiografického je v opeře Osud z příběhu Kamily Urválkové, kolik z vlastních pocitů o dvacet let staršího skladatele? Jak zpracoval zapsané nápěvky mluvy, které provázely společenský ruch lázeňského střediska? V čem byla úskalí libreta opery, které tak pokulhává za skutečně velmi moderní hudbou? Kolik verzí partitury Janáček vytvořil a za jakých okolností si v roce 1913 vyslechl tvrdá slova vinohradských pěvců, kteří žádali, aby byli zproštěni rolí, poněvadž by poškodili své hlasové prostředky. Originální hudba Janáčka i v této opeře zvítězila, stalo se tak ale až 30 let po jeho smrti a více než 50 let po vzniku díla.

Debatu na téma Osud Osudu doprovází v Akademii nahrávky Františka Jílka, Charlese Mackerrase, Gerda Albrechta, ale i Jakuba Kleckera z nového ostravského nastudování.