„Ostrov Lampedusa je v našem filmu celý západní svět,“ říká tvůrce dokumentu Fuocoammare – Požár na moři

03739500.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03739500.jpeg

Dokumentární film je kreativní radost, zodpovědnost i utrpení, říká Jacopo Quadri, spolutvůrce filmu, který zvítězil na letošním Berlinale a je jednou z velkých událostí letošního filmového roku.

Dokumentární esej Fuocoammare: Požár na moři vypráví o ostrově Lampedusa a jeho obyvatelích v časech migrační krize. Natočil ho italský režisér Gianfranco Rosi a získal za něj zaslouženě Zlatého medvěda na festivalu Berlinale. Z režiséra Rosiho navíc definitivně udělal celebritu světového dokumentárního filmu. Rosi totiž zvítězil už podruhé na áčkovém festivalu z největší trojky Berlinale-Benátky-Cannes. Zlatého lva si odnesl už v roce 2013 z Benátek za film Sacro GRA, ve kterém pozoroval život kolem dálničního okruhu na okraji Říma.

Čtěte také: Monika Willi: Střihač se musí do filmu hluboko ponořit, ale pořád na něj koukat jako poprvé

„Fuocoammare začíná tam, kde končí žurnalistika,“ napsala Deborah Young v pozitivní recenzi pro časopis Hollywood Reporter. „Rosi se dívá přísně i empaticky na skutečnost, která je úchvatná i hrůzná. S pokorou a přesností pozoruje. Místo aby zvyšoval uvědomělost diváků, kultivuje jejich pozornost. Požár na moři okupuje vaši pozornost jako noční můra, ale stejně vlastně tak úplně nechcete, aby skončil,“ píše v jiné oslavné recenzi fiilmu A. O. Scott v The New York Times.

A Deborah Young dál taky píše, že perfektní symetrii filmu dodává „obdivuhodný střih Jacopa Quadriho mezi napínavými, často velmi dramatickými scénami námořních operací a klidným životem rybářů z ostrova Lampedusa.“ S tím nelze než souhlasit. S Gianfrancem Rosim Požár na moři totiž natočil jeho stálý spolupracovník, střihač – a jinak také samostatně pracující režisér – Jacopo Quadri. Ten už dřív s Bernardem Bertoluccim dělal jeho poslední snímek Snílci (The Dreamers), spolupracoval s thajským režisérem Apichatpongem Weerasethakulem, který patří mezi nejpodnětnější režiséry dneška, s Marcem Bechisem, například na filmu Birdwatchers – Země rudých lidí, nebo právě na čtyřech filmech Gianfranca Rosiho. To jsou: El Sicario, pokoj 164, Pod úrovní moře (Below Sea Level), Sacro GRA a Fuocoammare: Požár na moři.

Jacopo Quadri byl jedním z hostů letošního 20. ročníku jihlavského festivalu dokumentárních filmů, takže jsme s ním mohli natočit následující rozhovor, který jsme v pořadu Slovo o filmu vysílali 9. 11. u příležitosti premiéry Požáru na moři v českých kinech. Část rozhovoru vám nabízíme i v přepisu.

03740192.jpeg

Znal jste postavy filmu jenom z natočených záběrů, nebo jste je poznal i osobně?Ano, s postavami se normálně seznamuji jenom přes obrazy, které se ke mně dostanou, protože film stříhám, až když je celý natočený. Ale v případě Lampedusy jsem měl to štěstí, že jsem byl i na místě. Nejdřív jsem se s hrdiny seznámil prostřednictvím natočeného materiálu, ale pak jsem je viděl i na živo.

Říkáte, že je klíčové, který záběr bude první a celý film otevře. Tak jak to bylo v případě Požáru na moři? Ten totiž otevírá záběr na chlapce Samuela, který si hledá klacek vhodný na prak... První obraz je velice důležitý, je důležité najít dobrý první záběr. Od něj se odvíjí druhý, třetí... Začíná celý řetězec a vyprávění filmu. Mohli jsme začít s migranty, nebo s radary, které pomáhají pobřežní hlídce hledat lodě s migranty. Protože to jsou věci, které vás jako diváka okamžitě dají do kontextu migrace a problémů ostrova. My jsme se rozhodli pro toho chlapce, protože jsme chtěli ukázat, že film se bude odvíjet podle toho, jak se na věci dívá ten chlapec, obyvatel ostrova. A ten strom evokuje určitý klid. Je to vlastně dost dlouhý záběr.

Nejen tato první sekvence dělá z Požáru na moři podle mého názoru ani ne tak film o migraci jako film o Evropě, resp. výspě Evropy, která se k migraci musí nějak postavit, protože situace je intenzivní. Ano, Lampedusa není v tuto chvíli jen ten ostrov. Může to být Evropa, může to být ale i celý svět. Celý západní, takzvaný první svět. Přes moře je potom Afrika s tím, co všechno z ní může ještě přijít. Ten ostrov může být určitou metaforou, symbolem. A obyvatelé ostrova jsou diváci. Tak jako my jsme diváci současného dění. Chtěli jsme, aby se západní divák byl schopen ztotožnit s tím chlapcem, hlavní postavou filmu.

Děláte dokumentární filmy, ale i hrané snímky, spolupracoval jste s Bernardem Bertoluccim, Apichatpongem Weerasethakulem, Marcem Bechisem a dalšími. Stíháte dokumenty radši? Děláte v tom rozdíl? Pro mě je zajímavější střih dokumentárních filmů. Nemáte scénář, máte větší volnost, ale je to také zodpovědnější práce. Vytváříte svými volbami celé to vznikající vyprávění. A také radši pracuji s realitou. Pro mě to znamená i určité poznání a poznávání nějaké situace. Je to těžší práce, která mě víc pohltí. A trvá déle. Přináší větší kreativní uspokojení, ale zároveň sklízí menší zájem publika. Na hrané filmy prostě chodí víc publika než na dokumenty. Dávám přednost umělecké svobodě dokumentu, ale někdy je to spíš než radost utrpení.

Když vezmu poslední tři filmy, které jste s Gianfrancem Rosim udělali, což jsou Pod úrovní moře (Below Sea Level), Sacro GRA a Fuocoammare: Požár na moři, tak se mi zdá, že dáváte přednost popisu a zachycení nějakého stavu věcí, před vyprávěním příběhu o změně. Je to tak? Je to pravda. Gianfranco rád tímto způsobem vypráví. Vybírá si zvláštní, například opuštěná místa a neobvyklá společenství. Dokáže je divákovi hluboce sdělit. Vybírá si místa, která jsou na hranici. Jako třeba moře-pevnina. Nebo poušť-obydlená oblast. A podobné kontrasty. Nebo když si vezmete Sacro GRA, tak tam je hranice město-vesnice. Dělá vlastně takovou cestu celým lidstvem.

03739448.jpeg

Rozhovor tlumočila Eva Jettelová.