Ostravar bilancuje a inspiruje

Za názvem, pod nímž většina domorodců vnímá značku oblíbeného piva, se skrývá záslužný podnik, který do pěti nabitých březnových dnů soustředil osmnáct titulů, na nichž se svorně a bez žabomyší rivality podílely čtyři scény profesionální a jedna amatérská.

Organizačně spolehlivá akce s nedlouhou, ale promyšleně budovanou tradicí a zřejmě i se slibnou perspektivou vznikla z užitečného úmyslu souhrnně představit nejlepší novinky sezóny, a tak přivábit kritiku "z centra" (ale také houfy studentů teatrologie ze tří fakult, a navíc hosty z Polska), pro které vzdálenost z Prahy nebo Brna na severní Moravu bývá u jednotlivých premiér těžko zdolatelnou překážkou.

Ostravští dramaturgové a umělečtí šéfové vědí, že ve městě stále zápasícím s neutěšenou ekonomickou situací nemohou repertoár stavět pouze na výlučných experimentech podle osobního gusta, nýbrž že musí stále myslet na běžného, především mladého "diskotékového" diváka a poskytovat mu Thálii v inscenačně barvité či zábavné podobě. Programovou páteří přehlídkového maratonu, doplněného třemi odbornými semináři a dvěma konkurenčními bulletiny, byl tudíž velkorysý, antickou mytologií a jejími pozdějšími adaptacemi inspirovaný projekt Společná plavba, na němž participovaly také Divadlo loutek, Komorní scéna Aréna i amatérské Bílé divadlo. Při absenci Divadelní společnosti Petra Bezruče, jinak "bodující" nekonvenční dramaturgií, vyvrcholil celý cyklus Pivovarovou a Lipusovou rozmáchlou dramatizací Gravesova Zlatého rouna, jež na příběhu strastiplného putování Argonautů do bájné Kolchidy vyklenula výpravné i humorné podobenství o smysluplnosti lidského snažení.

Ostravská dramatizace Gravesa Zlatého rouna|foto: Josef Hradil

K nejprovokativnějším ostravským nastudováním náleží dnes proslulá tragédie Tenneseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském. Hostující režisérka Věra Herajtová se odhodlala vyložit upravenou, významově i psychologicky posunutou předlohu diskusně, ale promyšleně a akceptovatelně jako osobitý příspěvek k odtabuizování transsexuality. Přímočaře podané soužití surového Stanleyho (Jan Fišar) a živočišné Stelly (Apolena Veldová) ve stylizovaném interiéru Jana Štěpánka a s drásavou hudbou Vladimíra Franze naruší příchod její neurotizované sestry Blanche v podání decentního, leč výrazného Milana Kačmarčíka. V rafinovaně nuancovaném expresivním večeru s využitím simultaneity akcí a symbolů dostala tato klíčová, jindy křehce bezbranná postava nejen dráždivou ambivalentnost zpochybňované skutečné identity, ale i rysy zakomplexované, ubližující a sarkastické egocentrické bytosti, s odložením paruky a kostýmu obnažující také zmučené nitro a vydávající se na další, tentokrát bezcílnou pouť.