Ostravar bilancuje a inspiruje

24. duben 2002

Mezi rozličnými přehlídkami letošního předjaří zaujal významné místo 6. ročník festivalu ostravských činoherních divadel Ostravar.

Za názvem, pod nímž většina domorodců vnímá značku oblíbeného piva, se skrývá záslužný podnik, který do pěti nabitých březnových dnů soustředil osmnáct titulů, na nichž se svorně a bez žabomyší rivality podílely čtyři scény profesionální a jedna amatérská.

Organizačně spolehlivá akce s nedlouhou, ale promyšleně budovanou tradicí a zřejmě i se slibnou perspektivou vznikla z užitečného úmyslu souhrnně představit nejlepší novinky sezóny, a tak přivábit kritiku "z centra" (ale také houfy studentů teatrologie ze tří fakult, a navíc hosty z Polska), pro které vzdálenost z Prahy nebo Brna na severní Moravu bývá u jednotlivých premiér těžko zdolatelnou překážkou.

Ostravští dramaturgové a umělečtí šéfové vědí, že ve městě stále zápasícím s neutěšenou ekonomickou situací nemohou repertoár stavět pouze na výlučných experimentech podle osobního gusta, nýbrž že musí stále myslet na běžného, především mladého "diskotékového" diváka a poskytovat mu Thálii v inscenačně barvité či zábavné podobě. Programovou páteří přehlídkového maratonu, doplněného třemi odbornými semináři a dvěma konkurenčními bulletiny, byl tudíž velkorysý, antickou mytologií a jejími pozdějšími adaptacemi inspirovaný projekt Společná plavba, na němž participovaly také Divadlo loutek, Komorní scéna Aréna i amatérské Bílé divadlo. Při absenci Divadelní společnosti Petra Bezruče, jinak "bodující" nekonvenční dramaturgií, vyvrcholil celý cyklus Pivovarovou a Lipusovou rozmáchlou dramatizací Gravesova Zlatého rouna, jež na příběhu strastiplného putování Argonautů do bájné Kolchidy vyklenula výpravné i humorné podobenství o smysluplnosti lidského snažení.

Ostravská dramatizace Gravesa Zlatého rouna

K nejprovokativnějším ostravským nastudováním náleží dnes proslulá tragédie Tenneseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském. Hostující režisérka Věra Herajtová se odhodlala vyložit upravenou, významově i psychologicky posunutou předlohu diskusně, ale promyšleně a akceptovatelně jako osobitý příspěvek k odtabuizování transsexuality. Přímočaře podané soužití surového Stanleyho (Jan Fišar) a živočišné Stelly (Apolena Veldová) ve stylizovaném interiéru Jana Štěpánka a s drásavou hudbou Vladimíra Franze naruší příchod její neurotizované sestry Blanche v podání decentního, leč výrazného Milana Kačmarčíka. V rafinovaně nuancovaném expresivním večeru s využitím simultaneity akcí a symbolů dostala tato klíčová, jindy křehce bezbranná postava nejen dráždivou ambivalentnost zpochybňované skutečné identity, ale i rysy zakomplexované, ubližující a sarkastické egocentrické bytosti, s odložením paruky a kostýmu obnažující také zmučené nitro a vydávající se na další, tentokrát bezcílnou pouť.

autor: Vít Závodský
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?