Ostatní světy v Divadle ABC – recenze

02665768.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02665768.jpeg

Nelze se ubránit dojmu, že co Městským divadlům pražským velmi prospívá, je spolupráce z hostujícími režiséry. Důkazem toho jsou jak nedávné Želary v režii Pavla Kheka, tak inscenace hry britské autorky Kate Atkinsonové Ostatní světy v režii Radovana Lipuse. V obou případech můžeme být svědky jiné a svěžejší jevištní imaginace, nebo hereckých výkonů působících dojmem vytržení z běžné provozní rutiny či důslednější artikulace témat.

Hlavní hrdinku Ostatních světů v Divadle ABC, profesorku historie Elisabeth v podání Evellyn Pacolákové zastihujeme ve chvíli, kdy si koupila zanedbaný dům plný starobylého nábytku a knih a snaží se ho zabydlet a renovovat. Přichází za ní přítelkyně, lesbička Susie a její nevlastní sestra, bulvární novinářka Kitty. Kromě zařízení domu a nějakého toho slovního pošťuchování se řeší především vztahy a osobní problémy. Konverzace se nese v poněkud zemdlelém realistickém duchu a na vyšší úroveň ji pozvedne až návštěva Elisabetiny matky v podání vynikající Dany Syslové, která rozpoutá virtuózní slovní vodopád na téma všetečné, všechno kritizující a na všechno zvědavé staré matky. Hra se tak posouvá z oblasti psychologicko-realistického dramatu zatěžkaného řadou situačních klišé a frází z oblastí telenovely blíže k žánru svěží konverzační komedie. Sice ne na dlouho, ale po onom výstupu se jí zpět už zcela sestoupit nepodaří. Což stvrdí i několik dalších nápaditých situací.

Hra by ovšem pouze s touto linkou byla fádní. Proto do ní zvolna vplouvá linie druhá, zpočátku jen v podobě ducha mladé ženy bloudícího domem a přihlížejícího dění. Zhruba od poloviny se však už plně rozvíjí příběh guvernantky Agnes, který svým zasazení do období konce 19. století vytváří paralelu k příběhu Elisabeth. A nabízí nevtíravé srovnání mezi postavením ženy tehdy a dnes, ale také mezi tehdejší stabilitou partnerských vztahů a současnou lehkostí, s jakou je možné stávající partnery opouštět.

02665767.jpeg

Konverzační drama Kate Atkinsonové je jistě pro česká divadla atraktivní. Především značným počtem ženských rolí. Ale i krotce zpracovaným tématem rozdílů v postavení žen v různých dobách. Nelze se však zbavit dojmu, že její částečná oslava emancipovaného ženství, ve světě, v němž už život komplikují jen vztahové a citové štrapáce s partnery, se sourozenci či rodiči je trochu přepjatá. A že jde o typický výtvor doby, v níž vznikla. Doby euforie z „pádu zdí“ a zdánlivě definitivního vítězství svobody idealizovaného kapitalismu. Než se nám začala hroutit spolu s dvojčaty na newyorském Manhattanu a s hospodářskou krizí, která si to po svých globálních pochůzkách namířila nakonec i k nám. A výsledkem jsou tendence k pozvolnému návratu do doby radikálních nerovností, nad kterými v roce 2000 Atkinsonové hra ještě oslavovala definitivní vítězství.

Pro českého diváka je pak inscenace v mnohém i exotická. Pozorovat hlavní hrdinku, profesorku historie, kterak si zabydluje honosnou starou vilu za tři sta tisíc liber, je v rámci životních podmínek českých akademiků skutečně z říše snů. Nemluvě o tom, že historičku jedinkrát nezastihneme při práci, ani při tom, že by se o ní byť jen zmínila. Pro řešení citových traumat má tedy prostor opravdu velký.