Orchestrální exprese a brilantní vokál Veroniky Rovné: Fibich, Glier a Rachmaninov v podání SOČR

Koncert otevřela předehra k opeře Šárka, op. 51 Zdeňka Fibicha, tedy úvodní část operního díla, jež vzniklo na libreto Anežky Schulzové a je inspirováno pověstí o dívčí válce. Opera měla premiéru v roce 1897 v pražském Národním divadle. Předehra vynalézavým spájením předestírá stěžejní hudební motivy opery a patří k Fibichovým nejhranějším orchestrálním skladbám.

Následoval Koncert pro koloraturní soprán a orchestr, op. 82, jejž Reinhold Glier, ukrajinsko-sovětský hudební skladatel a pedagog německo-polského původu, dokončil v roce 1943. Vokální part napsal skladatel bez textu, jako čistě melodické a technicky virtuózní číslo. Skladba tak rozšiřuje tradici instrumentálního koncertu o lidský hlas coby rovnocenný nástroj, schopný jak lyrické kantilény, tak také nebývalé hybnosti v koloraturních, na filigránské rytmicko-melodické figury bohatých částech.

Premiéra se uskutečnila hned v roce dokončení díla (1943) v Moskvě za účasti Symfonického orchestru moskevského rozhlasu pod vedením dirigenta Alexandra Orlova. Technicky i výrazově náročné dílo si postupně získalo pevné místo v repertoáru koloraturních sopranistek a Veronika Rovná jej přednesla s bravurou a potřebným hlasovým i pohybovým nadhledem.

Po přestávce, v níž redaktor Petr Veber vyzpovídal právě sólistku večera Veroniku Rovnou, zazněla Symfonie č. 2 e moll, op. 27 Sergeje Rachmaninova. Dílo nebývalé výrazové naléhavosti a pozdně-romantické vypjatosti vznikalo v letech 1906–1907 během skladatelova působení v Drážďanech a premiéru mělo roku 1908 v Petrohradě pod autorovým vedením. Rozsáhlá čtyřvětá symfonie představovala po neúspěchu první symfonie zásadní rehabilitaci Rachmaninova coby symfonika a dnes se opět hraje většinou v původní, téměř hodinové verzi, tedy bez rozsáhlých škrtů, které byly v díle prováděny v průběhu 20. století.