Opravdový film dává divákům svobodu volby, říká režisér filmu Poslední rodina

V české distribuci jsou za necelý půlrok 4 polské filmy. Diváci mají možnost vidět poslední film Andrzeje Wajdy Mžitky, Spojené státy lásky Tomasze Wasilewského a Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých. A díky projektu Scope100, ve kterém stovka filmových fanoušků vybere snímek, kterým chce obohatit českou kinodistribuci, teď má českou premiéru čtvrtý polský film, Poslední rodina.

Polsko celkově zažívá nárůst počtu filmů, počtu kin, festivalových úspěchů i diváků. Navíc se těší „Ida efektu" – poté, co film Ida Pawla Pawlikowského vyhrál Oscara, dostává se polskému filmu další mezinárodní pozornosti. Slovo o filmu věnujeme rozhovorům s polskými debutanty Janem Matuszynským a Bartoszem Kowalským, autory filmů Poslední rodina a Dětské hřiště, a analýze stavu současného polského filmu se specialistou na kinematografii našich severních sousedů Petrem Vlčkem. Poslechněte si záznam!

Poslední rodina je portrétem nekonvenční rodiny surrealistického malíře Zdzisława Beksińského. Neurotický syn, obětavá manželka, pět lidských osudů v jednom bytě z varšavského sídliště. Filmová kronika sleduje dění s odstupem, zůstává maximálně významově otevřená a je natočená podle skutečného příběhu „prokleté" rodiny polského malíře. Filmem debutoval Jan P. Matuszynski. Rozhovor s ním vám nabízíme také v přepisu.

Poslední rodina je portrétem nekonvenční rodiny surrealistického malíře Zdzisława Beksińského |foto: Aerofilms

Prý jste se rozhodl stát režisérem už v 10 letech. Pamatujete si ještě proč?

Už je to dvacet let, už si to pořádně nepamatuju. :) Vždycky jsem chtěl dělat filmy. Hodně jsem se na ně totiž díval, už od mala. Pamatuju si, že poprvé jsem byl v kině zhruba ve 4 letech. Vzpomínám si, že později jsem viděl například Batmana od Tima Burtona, což je rok 1990, takže to mi bylo 6 let. Byl jsem na něm v kině třikrát. Byl jsem blázen do filmů od mala, takže pro mě bylo úplně přirozené, že jsem je chtěl dělat.

Poslední rodinu jste zjevně nechtěl pojmout jako biografický film o malíři. Ty prostě vypadají jinak. Jak jste k tématu přistupoval?

Beksińského příběh jsem znal a dokonce jsem o něm několikrát přemýšlel jako o budoucím filmovém projektu. Ale nenašel jsem způsob, jak ho uchopit, dokud jsem nenarazil na scénář Roberta Bolesta. Výjimečné na něm bylo to, že on se na věc díval jako na případovou studii rodiny. Takže to není biografický film o malíři, ale příběh rodiny. Téma je velmi univerzální a obsahuje mnoho témat. Když jsem četl scénář, zaujala mě hromada věcí, ze kterých by šel film vystavět. Jednou z nich bylo to, že tato výjimečná rodina zažila spoustu bizarních životních epizod, ale zůstává nám ostatním velmi blízko. To mi přišlo fascinující.

Má barvitý život rodiny, který sleduje po několik dekád, pro vás konkrétní smysl, anebo nemá cenu se ptát „proč" u jednotlivých epizod?

Základní myšlenkou Robertova scénáře bylo, že zpracujeme jen varšavské období Beksińského života. Ukážeme divákům příběh rodiny, ze které jeden člen po druhém odchází ze života. Všichni žijí na velmi malém prostoru, ve dvou malých bytech kousek od sebe. A podtrhnul jsem to, že Beksiński byl svědkem všeho toho dění. To byla jedna z věcí, která mě na tom nejvíc zajímala. A byl to malíř, jehož dílo můžeme označit za temné nebo za černou komedii. A dál už si k tomu musíte najít vlastní klíč. To je na tom filmu to zajímavé. Na tom kinematografie stojí.

Nechtěl jsem natočit film, ze kterého by bylo jasné, že otec je ten zlý a syn je ten dobrý, nebo obráceně. Musíte si k nim najít cestu sami. Nesnáším filmy, ve kterých nám režisér přímo říká, jak a co máme vidět a co si myslet. To je nuda. To není kino. Kino je něco, co divákům dává svobodu volby, s kým se ztotožníte, jak budete přemýšlet o příběhu.

Těší mě, jak různorodě se diváci na film dívají. Dočkali jsme se skvělých reakcí v Polsku, byli jsme s Poslední rodinou na 60 festivalech po světě a po každé projekci jsem slyšel jiné názory. Lidem se film líbí, ale z velmi různorodých důvodů. To je super. Takhle mají filmy fungovat.

Plakát k filmu Poslední rodina |foto: Aerofilms

Rozhodně souhlasím, že významové otevřenost patří k hlavním přednostem filmu. Dočkala se Poslední rodina i politického čtení? Může být rodinné téma, které ve filmu zpolitizované není, být v Polsku bráno jako politikum?

Všechno nakonec může být politika. Ale já jsem byl hodně opatrný, abych do filmu necpal politiku nebo historická fakta. O tom příběh Beksińských není. Ale po sedmi měsících od premiéry už jsem pár lidí našel, kteří si myslí, že Poslední rodina je politický film. :)

Například Tomek Beksiński je jako postava příkladem dnešních teenagerů. Svým způsobem byl rozmazlený tím, že mohl mít všechno, co kdy chtěl. Jeho problémem bylo pravděpodobně to, že měl tolik možností na výběr, až se cítil ztracený. To vidím kolem sebe každý den. Máme tolik možností, že o ně vůbec nemusíme bojovat.

Stává se mi, že mluvím s lidmi mladšími než já a zdá se mi, že jim je všechno jedno. Nikdy o nic nemuseli usilovat. Sám jsem se narodil v roce 1984, týká se to i mne samotného. Ale bojím se, že u mladší generace je to opravdu problém. A nejde o rodičovskou výchovu. Je to generační problém.

Ve filmu vidíme dost jasně, že členové rodiny se vzájemně nedotýkají. Manželé mají oddělené postele, když se syn chce dotknout otce, protože cítí smutek ze smrti matky, tak otec uhne. Nikdo se ostatních členů rodiny za celý film nedotkne...

Víme, že Zdzisław Beksiński se nerad dotýkal lidí kolem sebe a nesnášel, když se někdo dotkl jeho. Chtěli jsme, aby to ve filmu bylo - někde v pozadí.

No, nechci to víc rozebírat, protože mám rád, když do kina přijdou s hlavou otevřenou různým možnostem. Kdybych o tom teď mluvil, dával bych určité návody, jak ty momenty vnímat, a to by byla škoda. Bylo pro mě důležité to ukázat, je to součástí jejich příběhu. Můžeme to chápat různě. Doslovně, nebo si najít nějaké sofistikované vysvětlení.

Film Poslední rodina |zdroj: Hubert Komerski

Já jsem o tom třeba přemýšlel tak, jestli to nemůže být zdroj problémů té rodiny. Ve výchově dítěte, ve vztahu dospělých lidí. Prostě tam něco chybí.

S takovou interpretací můžu souhlasit. Ale podobně můžete uvažovat o Beksińského surreálných malbách. Maloval to, co maloval, a to mohlo mít vliv na to, jak žil. Anebo ne. Jistí si být nemůžeme.

Mimořádně důležité bylo, že šlo o snad nejzdokumentovanější rodinu na světě. Zdzisław Beksiński natáčel všechno kolem sebe. Kameru si pořídil v roce 1957, rok před tím, než se mu narodil syn. Probírali jsme se tunami natočeného materiálu. To taky dává určitý smysl. Když se například říznete, rána se vám po chvíli zahojí. Stejně to funguje se vzpomínkami. Když si všechno natáčíte, všechno si připomínáte a rány se nemůžou zacelit. V příběhu Poslední rodiny to taky někde je. Chtěli jsme to filmem jen jemně připomenout.

Nikdy není jednoduché říct, proč se stalo, co se stalo. A jaký to mělo vliv. Můžete to zkusit i s tou teorií o absenci fyzického kontaktu. Možná to byla jedna z hlavních příčin. Možná. Ale na Poslední rodině se mi líbí, že vznáší spoustu otázek, ale nepřichází s žádnou jednoduchou odpovědí.

Film Poslední rodina |zdroj: Hubert Komerski

Film jste natočil v širokoúhlém formátu. I když se odehrává většinu času v bytech, kde není místa nazbyt. Byla to čistě vizuální volba, nebo jste široký záběr zvolili z nějakého konkrétního významového důvodu?

Natočili jsme film v Cinemascope formátu, v tom nejširším, jakém se dá. Mám ten materiál rád, protože v záběru nabízí vždycky o něco víc než třeba jen polodetail snímané postavy. Důležitá byla dvě výtvarná rozhodnutí. První z nich byl právě Cinemascope. Druhá volba padla na velké celky. Chtěl jsem, aby hrdinou filmu byla celá rodina najednou. Fascinoval mě epický formát, ve kterém vzniklo tolik velkolepých filmů, a náš příběh, který je právě opačný. Pro mě bylo každopádně důležité, že se mi všichni vešli do jednoho záběru. V protikladu k Cinemascopu pracujeme se záběry z VHS kazet. Ty mají úplně jiný poměr stran a snadno poznáme, že to jsou záběry, které natáčí sám Beksiński.

Rozhovor vysíláme v polském speciálu našeho pořadu. Co si myslíte o svých krajanech? Polské kino dnes působí velmi silně.

Ano, řekl bych, že polský film teď působí velmi silně. Máme hodně mladých filmařů, kteří točí snímky, na které se stojí za to dívat. A to je skvělé. V posledních letech jsme slavili hodně úspěchů na festivalech jako je například Berlinale. Nebo Oscara pro film Ida. Jsem si celkem jistý, že jedním z hlavních důvodů je, že před zhruba dekádou vznikl Polský filmový institut.

Teď vidíme výsledky jeho práce a podpory. Vlastně se jako režisér považuju za dítě Polského filmového institutu. Ten totiž odstartoval, když jsem byl druhý rok na škole. A byl jsem mezi prvními, kteří dostali víc peněz na krátkometrážní školní projekty. Jsem si jistý, že moje profesionální dráha by byla o dost těžší, kdybych tuhle šanci neměl. A jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Situace v Polsku se teď mění. Ale doufám, že celkové směřování se nezmění.