Ondřej Vaculík: Když je něco v nepořádku, mám chuť to opravit

29. listopad 2017
Ondřej Vaculík

Jak překonávat nesnáze tvůrčím způsobem se učil od venkovských zedníků. Byli chytří, zaujatí svou prací a uměli si poradit. Zkušenost s řemeslem, kterému se vyučil, mu v životě pomohla ke skromnosti i nadhledu. Jako jediný ze synů Ludvíka Vaculíka je literárně činný. Jeho první vydaná knížka se jmenovala Stavební deník.

Psát začal ve třinácti letech. První povídky, malé fejetony nebo skeče inspirované hrami Voskovce a Wericha komentoval jeho otec slovy: No vidíš, za chvíli budeš umět i pravopis.

Otec byl přísný. V psaní dokázal být dítětem, ve skutečnosti ale ne, chtěl nás mít sobě rovny. V době normalizace jsme se s ním solidarizovali. Museli jsme rychle dospět a začali jsme ho ochraňovat. Upevnilo nás to v principiálních otázkách morálky. V té jsme se vzhledem k životu veřejnému stali s tatou téměř bratry.

Ondřej Vaculík je nyní ve věku, ve kterém jeho otce zastihly události Sametové revoluce. Na rozdíl od něj, který nepřijal žádnou veřejnou funkci, se jeho syn od začátku devadesátých let angažuje v místní samosprávě v Hořovicích, kde žije. Nejprve jako zastupitel, pak starosta a nyní místostarosta.

Stáří umí přinášet i krásu. Vidím to na své mamince. Čím dál víc oceňuju lidi, kteří využívají stáří ku stáří.

Po šedesátce náhle zjišťujete, že se dostáváte do rozporu s většinovým proudem společnosti, neboť si myslíte něco jiného. Musíte pořád víc překonávat sama sebe. A to je to, co se vám už nechce.

Se svou životní cestou je Ondřej Vaculík spokojen včetně období zavržení, které rodina nesla s otcem. „Vše, co se mi stalo, stalo se k mému prospěchu."