Ondrej Lenárd: dirigent má v hlavě gramofonovou desku, na kterou se každý jeho životní postřeh zaznamená

13. leden 2017
03606648.jpeg

Telefonotéka s šéfdirigentem SOČRu Ondrejem Lenárdem na prahu 90. jubilejní sezony tohoto orchestru byla obohacujícím posezením s mimořádným umělcem, jeho nahrávkami a krásným jazykem formulovanými zamyšleními nad interpretovanou hudbou a nad propojením hudby a života.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

S úvahami o jeho milovaných skladatelích – Richardu Straussovi a Gustavu Mahlerovi, o úloze dirigenta a spolupráci všech v orchestru.

„Věk je jen číslo, v případě SOČRu je to jakási rekapitulace, co do dnešních dnů dokázal, protože generace po generaci se střídali dirigenti a vytvářeli hodnoty tohoto orchestru. Je pro mě samozřejmě obrovská čest, protože to pokládám za velké vyznamenání, že mohu stát v čele tohoto vynikajícího evropského orchestru.“

Ze svých pocitů při zahájení 90. jubilejní sezony SOČRu se vyznal šéfdirigent tohoto orchestru Ondrej Lenárd, který tentýž den ještě s orchestrem zkoušel na slavnostní večerní koncert, složený výhradně z děl Ludwiga van Beethovena. Vysílání Telefonotéky provázely ale skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka a Josefa Suka – z nového CD Radioservisu ukázky ze Sukovy Symfonie č. 1 op. 14, symfonická báseň Praga pak vysílání uzavírala. Ve Dvořákově Requiem, z něhož znělo Lacrimosa, se Ondrej Lenárd prezentoval i jako umělec, vyhledávaný pro svoji citlivou práci s pěvci.

Otevřená a noblesně formulovaná vyznání směrem k jednotlivým dílům a jejich autorům otevírala cestu k dalšímu poslechu a přijmutí díla. Posuďte sami: Jak si dirigent nachází cestu ke svým budoucím hudebním láskám?

„Zas musím použít slovo život. Přiznám se, že jsem do svých 45-48 let moc Mahlera nemusel. Bral jsem to jako postromantickou hudbu, možná trochu soudobou – ale přijít na nerv hudby Mahlera ukáží až určité životné zkušenosti. Najít obsah života a najít ho v hudbě Mahlera, to potřebuje svůj čas. Dnes jsem zasypaný jeho hudbou dva metry dvacet. V každém jeho díle jsem objevil jakousi zpověď – na jednu stranu, jak se člověk může radovat, a na druhou stranu, jak velice může být smutný. A ten smutek má u Mahlera takových podob a barev v hudbě! To se nedá ani zachytit, to se musí prožít.“

03008832.jpeg

Podobný přístup provází pana dirigenta Ondreje Lenárda i pokud jde o další autory, jejichž partitury rozkrývá s mimořádnou znalostí, citlivostí a pokorou.

„Četl jsem jednou knihu rozhovorů s Wilhelmem Furtwänglerem. Ptali se ho, kde si dirigent uschovává životní zkušenosti.´Dirigent má v hlavě gramofonovou desku a každý postřeh, který vnímá zrakem i sluchem, si na jednu desku zaznamená. Každý ten bod je něco, co jste prožili, a je zajímavé, že v určitých okamžicích najednou pocítíte – to nemusí být jen bouřlivá hudba, ale i hudba introvertní, veselá nebo smutná – pocítíte takovou paralelu s tím, co člověk sám zažil. A takové momenty se nedají zlatem vyvážit, protože v tu chvíli jste propojeni s tím, co jste zažili sami a s tím, co prožívá tento génius, kterého se právě dotýkáte.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.