Ondřej Buddeus: Sv. Kylián

Přečtěte si povídku českého překladatele, básníka a publicisty, psanou v izolaci.

Na jedné straně ostrova sídlí kolonie kormoránů. Na druhé stojí za obnaženými základy raně středověkého kláštera tři vzrostlé třešně, které rok co rok zplundruje hejno špačků. Když přilétají, je to podívaná. Bujný, štěbetavý a lačný mrak. Z jednoho konce ostrova na druhý přejdeš za patnáct minut, je podlouhlý, jako každý říční ostrov. V jeho středu vznikla uprostřed lískového chroští a kopřiv mýtina pro rodinný stan, který sem Trevor jednoho dne přivezl, postupně ale kolem něj vydupal a vyklučil plácek s ohništěm s lavičkou ze zrušeného parku, ztloukl jednoduchou kadibudku a přístřešek na dřevo, postupem času vyrostla malá, do země zapuštěná chatka. Není sem vidět ani ze silnice do Davle, ani ze Sekanky na ostrohu z druhé strany řeky. Lískovým porostem vede na „náměstí“, jak si mýtinu pojmenoval, poměrně nenápadná pěšina z obou stran ostrova. „Ok, tady se dá žít,“ řekl si jednou polohlasem, když v podvečer s pruty trčícími z pramice jako antény přirazil k ostrovu a jako už poněkolikáté to léto se chystal přespat, aby mohl brzy ráno zkusit štiky. 
Jednou v létě tu zůstal 5 týdnů, Praha mu nechyběla, potřeboval málo a přesně to tu měl. Stačilo jednou za tři čtyři týdny sjet pramicí po proudu ke koloniálu U Květy, který si přeložil jako Iona`s, protože pronikavě zelené oči Mirky, dcery majitelů obchodu i domku, v němž se nacházel, mu připomínaly barvu tisu na zahradě u rodičů v Belfastu. Vystál frontu chalupářů a výletníků a nakoupil rýži, brambory, fazole, olej, kafe, koření a pár dalších základních věcí. Další rok tu zůstal tři měsíce a nikdo si nevšiml. 

Když se začátkem devadesátých let přestěhoval z Irska do Československa, byl nejsvobodnější v životě. Nejen to, jako by tu svobodu nosil na sobě jako triko, bundu nebo čepici. Všem byla z daleka patrná, mluvila anglicky a byla přitažlivá. Rychle našel práci jako učitel angličtiny, užíval si chuti do života téhle západní výspy hladového východního bloku. S kamarádem založil PR agenturu, jednu z prvních. Dokázali prosadit na trhu v podstatě cokoli, v Česku i zahraničí, diktovali standardy. I když zanedlouho bylo podobných firem jako hub po dešti, pořád si drželi jakési gründerské know how, klienty i solidní obrat. Na rozdíl od většiny kamarádů z Irska, Ameriky a Austrálie ale před příchodem nového milénia neodešel, byl tu doma, dařilo se mu, rodina, děti, byty. Rodiče a sourozenci, kteří za nimi přijížděli jednou dvakrát do roka, mu neustále naznačovali, že tu něco dokázal. Jenomže to už je dneska dávno. S manželkou to nedopadlo, s dětmi byl, jak se říká, „v kontaktu“ a nakonec jen sem tam dohlížel na firmu a chodil na ryby. Prodal BMW, koupil si Opla a pak prodal i toho. A jednoho dne na ostrově zjistil, že tak, jako jemu tady nechybí celá jeho minulost, ani on nechybí nikomu z ní. Bývalé známé zapomněl a bývalí blízcí měli svých starostí dost, byli plní zaneprázdněnosti. Byt na Vinohradech tak pronajímal většinu roku přes airbnb, přičinlivá sousedka z 3. patra se o to postarala, nechal jí mobil a půlku peněz, půlku mu posílala na účet, a když se potřeboval na chvíli vrátit do města, většinou jen kvůli úřadu, bance nebo chybějícímu rybářskému nádobíčku, turistům jen zrušila rezervaci. Z bývalého domova se stal hotel. V tom novém žil teď s parmami, štikami, candáty, kapry, líny, úhoři, okouny a protože nemohl dohlížet na ně, uklidňoval ho pocit, že ryby dohlížejí na něho. A na ostrov. 

V polovině února, po třech tmavých a suchých měsících divné zimy, už bylo jasné, že letošní sezónu na ostrově není proč odkládat. Naskládal vybavení do batohu, napsal zprávu dceři, předal klíče a telefon sousedce, a vyrazil. V Davli u Mirky nakoupil to co obvykle, pramička byla na místě. Jenom nejpozornější rybář, kterému zrovna neberou, by si všiml, že zprostřed ostrova už zase stoupá každé ráno tenký proužek dýmu. Uplynuly tři týdny, plynuly pomalým, poustevnickým rytmem, světla přibývalo, začali brát líni a došel kmín. 

Kdo někdy ochutnal smaženého lína na kmíně, ten ví. Kdo někdy vyprávěl příběh, pozná moment, kdy se okolnosti shodnou, že do ustaveného řádu věcí vstoupí něco mimořádného a řád otřese. Může to být jako malá vlnka poté, co hodíte do louže kámen, nebo vlna, která spláchne všechno, co bylo moc blízko břehu, když kolem ostrova projede příliš velkou rychlostí příliš velká loď. Vlna i vlnka jsou samy o sobě bez významu, kámen i loď jsou jen holý fakt, dokud někdo neřekne: „Byla to událost.“ Najednou je tady a najednou jsou naše příběhy znovu hodny vyprávění, protože už neuplývají tak, jak jsme předpokládali. Jestliže jste až dosud sledovali příběh o Irovi, kterého život zavál do úkrytu na ostrově u Davle, možná ve vás probudil zvědavost, jak to dopadne, až opustí svoje útočiště a vydá se na pevninu pro pitomý kmín v době pandemie, o níž nemá nejmenší tušení. Ale je to jen trik. Proč o něm tedy vůbec vyprávím? Abych obnažil svoji – i vaši – chuť zjistit, jak událost, která vstoupila do každé škvíry našich životů, vyosila nastalou rovnováhu v životě těch druhých? Existuje taková rovnováha, nebo skáčeme jen z jedné události do další? Plodí událost příběhy, nebo ji příběhy vytvářejí? Skládá se z nich, nebo se v nich rozpadá? A o kom to tu vlastně mluvíme? Příběhy se přece nedějí v abstrakci! 

A tak zatím co Trevor nasedá 24. března na pramici a pádluje pro kmín, řekněme že Gabriel, který má toho dne svátek, má potřebu po roce zavolat sestře, s níž se do krve zhádal. Mariánovi se pod rouškou udělal ekzém. Emanuel se poprvé v životě bojí jezdit metrem a chodí do práce pěšky dobrých 40 minut. Ditu, která stojí na balkoně a kouří, zase popadne strach o mámu, protože máma přece kouří celý život. Soňa dostala výpověď v jídelně, kde pracovala. Arnošt má pocit, že sledováním zpráv už vyhořel, že další už nepojme, že praskne, ale nemůže si pomoct. Kvido napsal svojí bývalé, jestli je v pořádku po dvoutýdenním váhání. Hugo chtěl vždycky vyřezávat loutky, a tak se konečně vydal do lesa, jestli nenajde pořádnou suchou lipovou větev. Erika pracuje v nemocnici na očním, strašně se bojí, aby to nepřinesla domů. Richard omývá jablka z obchodu mýdlem. Ivana se šla podívat k divadlu, kde se teď nehraje a doma večer plakala. Táta Mirce řekl, že má vyhodit každého, kdo do obchodu vejde bez roušky. Vendule dneska už potřetí kleknul počítač. Heřman s kamarádem hulí na lavičce před domem jointa přes skype, protože tam ještě chytne wi-fi. Dušan při on-line konzultacích se studenty zjistil, že začíná zapomínat jejich jména, a omylem jim tyká a ještě nesprávnými. Darja dneska neodjela za svým klukem do Vídně. Izabela je totálně zavalená úkoly, které jejímu desetiletému posílá škola. Julius se v noci probudil z erotického snu, ve kterém figuroval vládní expert na epidemie. Aleš o Velikonocích odjel s manželkou do lesů pod širák, ale nebyl si jistý, jestli se to smí, a připadal si jako ve filmu. Vincent chlastá víc než dřív. Anastázie se naučila péct chleba. Irena v zavřené knihovně už třetím týdnem třídí tituly ve fondu a postupně podle téhož systému začíná třídit i nádobí, oblečení, známé. Rudolf poprvé v životě málem uhodil svoji přítelkyni. Valerie je přesvědčená, že teď už se doopravdy ocitla v týdnu divů. 

V příbězích a ve zlomcích, které je otevírají, můžeme dál pokračovat. Žádný z nich by nenastal, kdyby do někdejšího pořádku nevstoupila událost, protože jen v jejím světle mají smysl. Kdyby ho neměly, nestály by za vyprávění. Kdyby nestály za vyprávění, možná by se ani neudály, nikdo by si je totiž nepamatoval – ani jejich hrdinové (či oběti), ani jejich vypravěči. Mirčinu otci by tedy stejně jako zbytku světa nestál za pozornost chlapík, který jde brzo dopoledne do koloniálu nakoupit. Dneska první, který zamířil do krámu. Byl to po dlouhé době také první, kterého otec viděl na ulici bez roušky. Trevora na schůdcích před vchodem důrazně upozornil, že bez ní dovnitř rozhodně nesmí a ukázal na cedulku na dveřích. „Co je to – co znamená roušky?“ zeptal se Trevor. Otec instinktivně ustoupil o dva kroky dál. Hranice jsou přece zavřený, tak kde se tady sakra berou cizinci. Trevor udělal další krok na schůdcích do obchodu, napřahoval ruku ke klice. Ale otec na něj začal křičet: „Co to sakra děláš chlape? Si spadnul z měsíce? Doprdele neslyšíš, co ti říkám – go home, rozumíš?!?“ Trevor zamrzl v pohybu, pak se pomalu obrátil a odcházel. V uších mu znělo to rázné „Doprdele, go home!“ Z krámu vyběhla Mirka, která slyšela, že se venku něco děje. „Nechápu, jak sem můžou lézt teď turisti a ještě k tomu bez roušek, no rozumíš tomu?“ „Ale táto,“ odpověděla, „to byl přece svatej Kylián, z ostrova.“ Teď se na okamžik zarazil otec a nechápal, o čem mluví. Pak začal ještě něco drmolit o tom, že tyhle svatý nám sem do Davle akorát zavlečou koronavirus, ať táhnou do prdele nebo do nebe. Ale Mirka ho už neposlouchala a vrátila se do krámu. 

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Ondřej Buddeus

Související