Olga Tokarczuková: Dočasná havárie. Komorní hra o konci světa z pera čerstvé držitelky prestižní literární ceny Man Booker Prize

24. květen 2018
Olga Tokarczuková (2018)

Poslouchejte 24. května 2018 od 19:00 na Vltavě a po odvysílání ještě po dobu jednoho týdn


Velkým úspěchem pro polskou literaturu se stalo úterní udílení Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Prestižní světové ocenění získala prozaička Olga Tokarczuková, která v roce 2014 napsala exkluzivně pro Český rozhlas Vltava původní rozhlasové drama Dočasná havárie. Poslouchejte on-line do 30. května 2018. Přečtěte si také rozhovor, který autorka poskytla dramaturgyni Renatě Venclové u příležitosti rozhlasové premiéry.

Dočasná havárie Olgy Tokarczukové je hrou o jedné situaci s narůstající tísnivou atmosférou. Uprostřed noci probudí dva staré manžele neznámý, hrozivý zvuk. Když ráno vstanou, vypadá to, že město postihla havárie, o jejímž rozsahu a důvodech se mohou jen dohadovat. Postupně přestávají  fungovat televize, rozhlas i telefon – jediné spojení manželů s dcerou, která je zrovna na opačné straně zeměkoule. Oba se střídavě utěšují, že jde jen o dočasnou a lokální havárii. V průběhu hry však přibývají znepokojivé důkazy o tom, že nehoda, která lidstvo postihla, bude mít pro svět, jaký znali, fatální následky.

Známá prozaička a několikanásobná držitelka prestižní polské literární ceny Niké napsala hru v roce 2014 pro celoroční projekt Českého rozhlasu Polský rok. I když je formát rozhlasové hry pro Olgu Tokarczukovou netypický, najdeme tu několik motivů, které ji spojují s autorčinou prozaickou tvorbou. I v Dočasné havárii hrají velkou roli zvířata jako mlčenliví svědci lidských úzkostí i nadějí. A podobně jako si bývalá učitelka Jana Dušejková v autorčině románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých vytvoří vlastní filozofii o přirozeném řádu světa, i stará manželka v Dočasné havárii se tváří v tvář celosvětovému kolapsu uchyluje ke svérázným výkladům o smyslu, který katastrofa pro lidstvo má.

Rozhovor, který autorka poskytla dramaturgyni Renatě Venclové u příležitosti rozhlasové premiéry, zprostředkoval a přeložil Jiří Vondráček:

Bylo pro vás obtížné opustit prózu a vystihnout potřeby jiného média a žánru?

Ano, musím přiznat, že to byl velmi těžký úkol. Jsem vizuální typ a myslím v obrazech. Při psaní se snažím jazykovými prostředky vytvářet scény a obrazy, všechno je to neobyčejně vizuální, ale využívám bohatství jazyka. Zatímco tady jsem se musela přeladit na jinou frekvenci a s jazykem zacházet zdrženlivěji a funkčněji, protože hra by se mohla lehce přehlušit.

S jak detailní představou o postavách, ději a celku jste se pouštěla do práce?

Hra dost volně navazuje na jednu mou povídku, kterou považuji stále za nedokončenou. Ten nápad mě sužoval a neustále se vracel. První verze byla náčrtem psychologické situace, v jaké se mí hrdinové ocitli. Víc než samotný děj mě zajímal jejich vzájemný vztah, psychologie toho vztahu. Během práce nad textem se objevilo víc postav a samotný děj získával na aktuálnosti.

Hlavními postavami hry jsou dva staří manželé, jejichž vztah je po letech poznamenaný vzájemnou alergií, ale i velkou závislostí. Měla jste pro ně ve svém okolí nějaký předobraz?

Mohu přiznat, že ano. Podobné manželství jsem viděla zblízka. Tu směsici lásky a nenávisti, oddanosti a pohrdání, ten druh nepřetržité občanské války – to je situace emocionálně neobyčejně namáhavá a spotřebovávající spoustu energie.

Ladislav Mrkvička, natáčení hry Dočasná havárie

Na začátku hry se s hrdiny dozvídáme, že svět postihla blíže neurčená havárie, jejíž závažnost, rozsah a důsledky postupně zjišťujeme spolu s nimi v průběhu hry. Přitom děj není situovaný do budoucnosti, vaše hra by se mohla začít odehrávat rovnou zítra. Myslíte, že naše civilizace stojí na pokraji svého konce?

Ne, to si nemyslím, ale strach z konce světa je jednou z nejhlouběji zakořeněných součástí lidské psychiky. A vlastně prastarou. Kdysi v minulosti měl náboženské zabarvení a byl interpretován jako Apokalypsa či Poslední soud. Vzpomeňme si na obrazy Posledního soudu a na dojem, jaký v nás vyvolávají. Já osobně si velmi dobře pamatuji nádherný Memlingův triptych, a právě tento obraz, nebo jeho reprodukce, se objeví i ve hře. Chtěla jsem ale spíš ukázat, jak by taková apokalyptická doba byla prožívána dnes, ve společnosti, která už se s žádným náboženstvím hlouběji nespojuje. Zajímalo mě, jak se současný tzv. „obyčejný člověk“ bude chovat tváří v tvář neurčitému totálnímu ohrožení. 

Může pomyšlení na vlastní konec člověku pomoct najít ztracenou důstojnost nebo smysl existence?

Přála bych si, kdyby taková úvaha posluchačům naskočila po vyslechnutí hry. Možná by to mohlo být takové duchovní cvičení: Co kdyby tento den byl posledním dnem tvého života? Chovali bychom se stejně jako obyčejně? Nebo bychom se pokoušeli dohnat veškerá opomenutí, napravit křivdy? Po celou dobu nad námi visí konec – naše individuální smrt, jejíž hodinu přece nikdo neznáme. Dnes je také stále více možný zánik celé lidské civilizace. To není vůbec science-fiction, jedná se především o stále dramatičtější změny klimatu, ale také o nestabilní, nepředvídatelnou politickou situaci ve světě po řadě let relativního klidu.

Osoby a obsazení: On (Ladislav Mrkvička), Ona (Nina Divíšková), Dcera (Adéla Kubačáková), Soused (Miloslav Mejzlík), Sousedka (Jitka Smutná), Alexander (Martin Pechlát), Hlasy: Tomáš Černý, Jan Szymik, Guillaume Narguet, Freddy Valverde, Veronika Körner-Beneš a Howard Lotker

Překlad: Jiří Vondráček
Dramaturgie: Renata Venclová
Režie: Markéta Jahodová

Natočeno v roce 2014.

Spustit audio
autoři: Renata Venclová, Tvůrčí skupina Drama a literatura