Olga Stehlíková: Sám uprostřed divočiny

Přečtěte si povídku básnířky, časopisecké a knižní redaktorky, jazykové lektorky, editorky a literární kritičky, psanou v izolaci.

Musím, musím se vydat na cestu, nezbývá mi už moc sil a konec pouti je v nedohlednu. Dole na ulici cinká prázdná vydezinfikovaná tramvaj mířící k Olšanskému náměstí. Lidé tam korzují hřbitovy, v ruce madlo kočárku, pod plachetkou osoby. Oči hovoří mnoha jazyky.

Na rozhraní večera a noci mě opět čeká každodenní náročný výšlap. Spím na palandě, velmi neklidně. Přes zamlžené údolí ložnice sotva dohlédnu jejího vrcholku z překližky a laminátu. Rozbřesk tam nahoře rozhoří prudké slunce, prohřívá polštář, který denně převlékám. Ve spodním patře neznámá temnota, hustý porost z bavlny a peří nelze prozkoumat z výchozího bodu u dveří ani za pomocí triedru Swarovski s nejvyšším přiblížením. Vrchol zdolávám pomocí sedacího úvazu a mnoha desítek karabin. Rozsáhlý objekt vzadu v pravém rohu místnosti jako by vydával čvachtavé zvuky, na okamžik mě to vyděsí, ale ne, je to jen levá papuče. Pravá leží kdesi za horizontem, na hranici mezi kuchyní a jídelnou, kterou mám propojenu v jedno nedělené území.

Než se vydám z rozlehlého obýváku do ložnice, musím se posilnit piknikem. Prostřu si na měkkých orosených lánech zeleného koberce kovral, z krosny vytáhnu plynový cestovní vařič, ešus naplním vodou z camelbacku a připravím si vydatnou polévku z pytlíku. Zbytky jídla zakopu pod lino, abych nedráždil medvědy, v koupelně jsem včera našel čerstvý trus a velkou stopu v zádveří i na chodbě. Zpovzdálí slyším datla červenohlavého, bude to samec z bytu 36 se sbíječkou. Nepřecházím bez chřestivých klíčů zavěšených u pasu, není na místě ztrácet obezřetnost, většina divoké zvěře se zvuku poleká. Dnes jsem nachodil okolo 80 kilometrů, nohy v pohorkách mám samý puchýř. V roušce se navíc špatně dýchá, od provázků mám vzadu na holé hlavě otlačeniny, tkalouny kloužou, kdykoli se zpotím námahou, jak se prodírám klečí a lišejníkem.

Když ráno vyjde slunce v centrálním lustru, musím přimhouřit oči a zastínit je rukou v gumové rukavici. Pobyty v nedotčené přírodě jsou světlým bodem mého zpackaného žití. Šetřím na ně celoročně, ale to si je pak umím užít. Horský hřeben palandy Mydval mi způsobuje závrať, přeci jen tu člověk jede na kyslíkový dluh. Nekupoval jsem tehdy typ Vitval, byl jsem ženat, ale to bylo ještě předtím, před velkou izolací. Nyní jsem zcela bez spojení se světem, tak vysoko pochopitelně nelze očekávat pokrytí žádného operátora a české velehory patří k nejmajestátnějším v Evropě.

Zaslechnu šustivý zvuk za vchodovými dveřmi, ano, štírů a chřestýšů se obávám, co bych si počal takhle sám, v případě otravy prudkým jedem, ale postupuji podle trampské příručky, indiánským během s přískoky se plížím chodbou a chřestýše trefím termoskou: ano, je to psaní podstrčené pode dveřmi. Instruktážní leták o mytí rukou. Kdepak! Než za několik týdnů dorazím k divokému potoku, který zurčí v koupelně, musím se spokojit s otřením rukou o maskáče. Zvlněné pásy gauče, kam oko dohlédne, lákají ke spočinutí, ale k překonání tohoto úseku mi schází přílba. Za pár dní bych tam mohl být, pokud kolena vydrží sestup do údolí obýváku, může to ale trvat i týdny, s vyčerpáním zásob déle, musel bych se uchýlit k lovu. Listy javorů se zachvívají v jemném vánku z digestoře.

Georeliéf krajiny mého žižkovského bytu, v celém komplexu značně složitý a v čase proměnný, včetně horninotvorného cyklu, nyní nepoznávám. Nezpevněným podložím sedimentů pod kuchyňskou linkou vzniklých přesunem hmotných částic hornin, zejména drobků z pečiva, a navátých vichrem digestoře do dun, stoupá děsivý stín se závany pizzy. V soutěsce dřezu mnoho dní nemyté nádobí, nedotýkám se ho v obavě z kontaminace – ostatně, vystačím si s kapesním nožem a skládací lžící.

Pahorkatina chodby je formována mnoha páry mých trekových bot a překryta porostem kabátů na věšákových větrolamech a zejména geologicky mladších funkčních bund – překonat ji bez přerušení se mi v posledních týdnech podařilo jen několikrát. Boreální bažina sezónní šatní skříně je neprobádaným územím nikoho. Do lesotundry panelákového balkonku se neodvažuji, nechci potkat živáčka a pustě pracovního stolu se také vyhýbám. Akvitánská otevřená pole ledničky i těžební krajina spíže se za těch několik dní změnily v úhor.

Štít širokoúhlé televizní obrazovky se tyčí do výšin mnoha stop, osamělé jsou zvuky kotliny toalety, brázda koupelnové předložky zvlhla každodenním hustým deštěm. Oblékám si péřovou bundu a opřu se do trekových holí. Výzbroj a výstroj zabalená podle pokynů k dosaženo nejvyšší rovnováhy při horizontálních i vertikálních pohybech, s těžištěm co nejblíže těžišti těla, mi těžkne na zádech, zapínám čelovku. Cepín, lopatu a mačky mám přivázané v popruzích zvenku, neváhám je použít jako zbraň proti šelmám. Bezvýsledně zkouším aktivovat lavinový vyhledávač, když v dálce za betonovým panelem zaslechnu temné hučení. Neexistuje špatné počasí, ale jen špatně vybavený turista, a to nesmí být můj případ. Žádná mrtvá váha. Já ne.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Olga Stehlíková

Související