Okno naproti - postmoderní eintopf?

24. listopad 2003

Vítězný snímek hlavní soutěže letošních Karlových Varů, velkolepá podívaná italsko-portugalsko-turecko-britské koprodukce, plná společensky velmi atraktivních témat... To je film Okno naproti. To, co se okolo něj píše, vzbuzuje nadějná očekávání. A jak už se tak občas stává, filmy, při kterých byl od počátku tvůrčího procesu kladen důraz na to, aby se líbily, mohou svou vypočítavostí a obchodní průhledností spíše odradit.

Jednodušší by bylo vyjmenovávat, o čem Okno naproti není. Protože snad vše, co je dnes v politicko-společenských kruzích považováno za nedořešené či aktuální a co - jaká náhoda - řeší a řešilo už kvantum letošních a loňských snímků, se filmu pozoruhodně dotýká. Dříve (proč ne třeba válečná čtyřicátá léta) nespravedlivé zatracování lidí s homosexuální orientací (o poznání hlouběji to už zobrazovaly například Hodiny), obětavost a nedostatečné docenění těch, kteří s nasazením vlastního života zachraňovali židovské děti před transportem (nejaktuálněji Síla lidskosti o Nicholasi Wintonovi), nelehký život současných přistěhovalců na západě (co takhle Špína Londýna)... samozřejmě, že vždy přijde vhod vyhasínání citů v relativně mladém manželství s (nejlépe dvěma) dětmi kombinované s pokušením nevěry (tato závorka by musela být hodně nafouknutá), aby se snad svět nejevil jako příliš krutý, filmem proteče ještě spousta čokolády, kakaa a cukrovinek - přirovnání k Čokoládě po sobě vyloženě volá.

Okno naproti

Na film se pěkně kouká. Postavy jsou tak akorát zaoblené, jejich problémy tu sice jsou, ale neprovokují s nimi. Starý pán Davide Veroli (Massimo Girotti ve své poslední roli), který na sklonku života blouzní v traumatech z válečného mládí, mladá a krásná Giovanna (Giovanna Mezzogiornová), manželka věrného a hodného Filippa (Filippo Nigro) a matka dvou dětí, která postupně propadává telenovelskému románku s podobně krásným svůdníkem Lorenzem (Raoul Bova) odnaproti, všichni kopírují očekávatelná schémata. Charaktery, se kterými vstupují na plátno, se neproměňují, nevyvíjejí, neprohlubují. Podobně jako v reklamách - nakonec nebylo by nijak překvapivé zjištění, že režisér (ehm, Ital s tureckým původem) Ferzan Özpetek se reklamou živí.

Okno naproti

Nic proti takovým soustům. Každý podnět, který má šanci vyvolat diskusi o podobných problémech, je z principu správný. Otázkou je, jestli vůbec lze tolik kusů najednou pojmout, případně je pak také strávit a docílit obohacujícího účinku. A to ponecháváme stranou fakt, je-li úplně čisté si za pomoci těchto berliček hrabat do vlastní kapsy.

Okno naproti (La finestra di fronte, Itálie, Portugalsko, Turecko, Velká Británie, 2002) Hrají: Massimo Girotti (Davide Veroli), Giovanna Mezzogiornová (Giovanna), Raoul Bova (Lorenzo), Filippo Nigro (Filippo); Scénář: Gianni Romoli, Ferzan Özpetek, Kamera: Gianfilippo Corticelli; Střih: Patrizio Marone; Hudba: Andrea Guerra; Režie: Ferzan Özpetek; 90 minut, titulky

autor: Hynek Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...