Oidipus (recenze)

Sofoklův Oidipus v režii Jana Mikuláška a v podání největší ostravské činohry, Národního divadla moravskoslezského, pravděpodobně najde v laickém i odborném publiku nadšené zastánce i rozhodné odpůrce. Příčiny lze hledat v narušení představ o klasické antické tragédii. Inscenace totiž rozhodně není ztvárněna klasickými prvky, příběh sám je navíc okleštěn na základní liniii Oidipova prozření a nalezení sebe sama ve vlastním tragickém osudu.

Režisér a zároveň autor hudby k inscenaci Jan Mikulášek opět potvrdil pověst stavitele režijních kompozic. Oidipův příběh v jeho úpravě, na které spolupracoval s dramaturgem Markem Pivovarem, trvá na jevišti bez přestávky jen něco málo přes hodinu. Původní text je značně krácen a z jeviště tak k divákům proudí velmi silný koncentrát děje i myšlenek, zhuštěný nakonec do jediné otázky: jsme my lidé příčinou vlastního neštěstí?

Od samého začátku je inscenace plná symbolů, a nemá smysl se ptát po jejich jednoznačném vyznění, každý divák si viděné vyloží podle své nátury. Jan Mikulášek opakovaně staví jevištní obrazy z těl a sošných postojů. Je zde vloženo Sofoklovo přesvědčení, že lidé svými často nevědomými činy píší historii a ovlivňují životy ostatních, mluví se o odpovědnosti za sebe, za vládu, za stát. Lidé se promění ve stádo ovcí a drží přitom v rukou ciferníky hodin. Ty se před tím jedinkrát objeví nad jevištěm při dialogu o vládě mezi Kreóntem s Oidipem takže na své si přijdou i diváci vnímající politickou symboliku spojenou s dneškem. Podstata výpovědi inscenace však tkví v nutnosti neustále se sama sebe ptát, zda to, co činím, dobře činím...

Jan Hájek v roli Oidipa našel přesnou míru héroického patosu v mluvě, v pohybu i v gestu. Igor Orozovič v alternaci hraje svého Oidipa mnohem civilněji, jaksi lidštěji, nicméně oba dva oslovují svým výkonem diváky natolik, že dovedou hlediště k nadšenému a dlouhotrvajícímu závěrečnému aplausu. Velmi výrazné herecké výkony odvádějí i další: Anna Cónová v roli královny Iokasté je ztělesněnou obětí sudby, Kreón v podání Tomáše Jirmana, její bratr a Oidipův švagr i nástupce, je očividně i skrytě hnán touhou po žezlu, Jan Fišar hraje postavu věštce Teiresia s přesvědčivostí a divák skutečně uvěří jeho vidoucí slepotě. A Miroslav Rataj v roli Diova kněze a náčelníka sboru doplňuje výčet výborných hereckých výkonů. Scéna Marka Cpina je také symbolická (nezapomenutelná je scénografická metafora drtivě dopadající sudby v podobě sloupu shůry spouštěného na Oidipovu hlavu), a velmi kvalitní práci odvedl i korepetitor Jiří Šimáček v práci se sborem.

Ostravský Oidipus otevírá debatu o možnostech inscenování antické klasiky, hlavně ale umožňuje každému dialog sama se sebou. V tom je hlavní síla i přednost této Mikuláškovy inscenace.