Oidipus na lovu jelenů
Filmů o rozpadání rodiny bylo v poslední době natočeno mnoho. Ostatně i to nepřímo dokazuje, že právě tento fenomén je jedním ze symptomů proměn světa pozdní modernity. Ještě nikdo ale na toto téma nenatočil film s moralitou tak základní, jakou z plátna na diváky přenáší řecký režisér Jorgos Lanthimos ve svém oceňovaném i odsuzovaném díle Zabití posvátného jelena.
Český překlad filmu je vlastně nepřesný, protože slovo „Killing“ v původním anglickém názvu označuje jakousi neukončenost či průběžnost děje, což je důležité nejen pro film samotný, ale především pro jeho interpretaci. Režisér Lanthimos – a ve filmu to několikrát návodně dokonce zazní – představuje metaforu rozpadávání se rodiny, zobrazuje průběh jejího zabíjení, ale v tomto procesu zároveň dochází (v možnosti dojde) k její záchraně.
Lanthimos svou moralitu zabaluje do hororového hávu: rodinu úspěšného kardiochirurga nepřímo napadne kletba mladého podivína, syna pacienta, který zřejmě z chirurgova zanedbání zůstal na operačním stole. Kletba je to ale podivná; obě chirurgovy děti mají ochrnuté nohy a jako další symbol blížící se smrti jim má z očí téci krev. Totéž postihne lékařovu ženu, pokud on sám včas nerozhodne o obětování jednoho člena své rodiny, které zastaví osudovou kletbu.
Voilà: Cannes III. Haneke a další nefunkční rodiny
Nový film Michaela Hanekeho Happy End je velké zklamání. Pokud by rakouský analytik evropské současnosti měl získat třetí Zlatou palmu (což se zatím nikomu nepovedlo), bylo by to pro mě velké překvapení...
Jsou to všechno zřejmé odkazy na antického hrdinu Oidipa, jehož nohy byly po narození a odklizení z královského domu zmrzačeny (Oidipus v řečtině znamená „ten s opuchlými nohami“) a který si na konci života vypíchl oči, poté, co zjistil, že spal se svou matkou a zabil svého otce. Sigmund Freud na této postavě založil jednu z částí své vývojové psychoanalýzy, podle níž by každý z nás měl projít tímto neřešitelným symbolickým konfliktem, aby se dobral k psychické vyrovnanosti a společenskému i psychickému zdraví. Lanthimos jako by implikoval, že dnešní lidé i současné rodiny nic takového jako oidipální komplexy neprožívají. Jejich vztahovost je natolik mechanická a vnější, že se konfliktům snadno vyhnou a vnitřně se minou. Má to jeden důležitý efekt, proti němuž Lathimosův film implicitně bojuje: bez vnitřních konfliktů odipiálního typu nemůže vzniknout intimita rodinná ani osobní a zůstávají nebezpečně zmechanizovaní, atomizovaní jedinci neschopní spojení.
Zabití posvátného jelena je především filmem o obnovení možnosti rodiny a osobních vztahů postavených na osudových vnitřních konfliktech. Vnějšková pohoda a mechanicky hladké fungování zabezpečené středostavovské rodiny jsou proto v Lanthimosově metafoře napadeny velmi zákeřně až krutě. Je to léčba filmovým šokem, který však, o čemž se vedou polemiky, má hodně daleko k dokonalému tvaru nečasové klasiky Filmu. Kromě toho režisér Lanthimos jako by ještě sám tápal v tom, kým umělecky je, a stylově přechází mezi svými velkými vzory, ať už jsou to nejčastěji připomínaní Kubrick a Lars von Trier anebo třeba Iñarritu. Ani výrazová a ideová roztříštěnost ale nezastíní režisérovou schopnost výborné symbolické práce s filmovými obrazy, která v tvorbě posledních let poněkud chyběla.
Nemilovaní. Skvělý film Andreje Zvjaginceva ukazuje, proč se nemáme rádi a proč má smysl chodit do kina
Film žije! Film existuje! Na první přečtení jde o absurdní zvolání filmového fanouška, který po dlouhé době viděl v kině něco, co s ním takříkajíc praštilo o zem; co s ním zacloumalo a na celé dny mu zaměstnalo mysl. Šlo o film Andreje Zvjaginceva Nemilovaní, který letos vyhrál cenu poroty na letošním festivalu v Cannes a v úterý získal zvláštní uznání poroty tuzemské přehlídky Be2Can.
Potvrzuje to i důležitá skutečnost: Zabití či přesněji Zabíjení posvátného jelena nabízí více diváckých i interpretačních rovin. Je a není to thriller; je a není to moralita o krizi současné rodiny; je a není to zamyšlení o smyslu oběti; je a není to úvaha o nemožnosti a přitom nutnosti každé morální volby. Právě tato poslední rovina, rovina mravního rozhodování, je nakonec mnohem zajímavější než poněkud vnějškový a chtěný a přiznejme opravdu podivně vymyšlený horor. Ne snad pro samotný fakt, že Lanthimos dokáže filmově zpřítomnit jinak nezpřítomnitelné napětí morálního rozhodování, které je založeno na starém anaximandrovském „splácení dluhu podle míry času“ – i když i to je velmi vzácné. Lanthimosovo metaforické gesto je nejsilnější v inkarnaci metafyzických otázek, tedy v jejich konkrétní vtělení. Přenesení z papírového uvažování na filmové plátno má přímý fyzický efekt: nejen Colinovi Farellovi, Nicol Kidmanové a jejich hereckým dětem začíná být jasné, jak se mravní rozhodování nedá propočíst, jak nelze najít řešení, kdy vyhraje každý, a hlavně jak morální volba (každá!) zanechává tělesné stopy a bolí.
Zabíjení posvátného jelena probíhá v jistém smyslu neustále, jen si to málokdy připouštíme. A tak je užitečné, že si z formálního běhu společenského stroje občas můžeme zaskočit do kina a tuto „osudovou drobnost“ si připomenout. Lathimosovy metafory jsou možná ještě nedokonalé a občas skřípou, ale pod kůži se umí zarýt zatraceně dobře…
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
