Ohlédnutí za ostravskými divadelními hody

Za názvem zdánlivě odkazujícím k oblíbenému pivu se skrývá záslužný, zejména odbornou veřejností náležitě oceňovaný podnik, který do čtyř dnů tentokrát soustředil patnáct titulů. Bez vypínavého vymezování vůči hlavnímu městu nebo ostatním moravským kulturním centrům, a především bez potřeby lokální žabomyší konfrontace se na něm svorně podílely čtyři zdejší scény (k nim se přidalo známé amatérské Bílé divadlo), schopné a ochotné přes souborové "mantinely" přátelsky a nekonkurenčně kooperovat při vzájemném hostování režisérů či herců a rovněž přizvat ke spolupráci inspirativní osobnosti z jiných našich měst i z ciziny, zejména ze sousedního Polska. Organizačně spolehlivě zajišťovaná akce s promyšleně budovanou tradicí a zjevně i slibnou perspektivou má za hlavní poslání souhrnně představit nejlepší novinky sezony a na ně přivábit kritiky "z centra" (ale také posluchače teatrologie z několika fakult), pro které pravidelné dojíždění na jednotlivé premiéry bývá těžko zdolatelnou překážkou, a navíc je vyburcovat k aktivní účasti na třech rušných hodnotících seminářích.

Prvním představením, které hosté festivalu zhlédli, byla Misery v Divadle Petra Bezruče|foto: Město Ostrava

Náročný přehlídkový maratón, o němž referoval každodenní Zpravodaj, těžko i z odstupu důkladněji charakterizovat v jediném sumarizujícím pohledu. Obecně se dá říci, že se tu na velkých jevištích i malých scénách rodí divadlo plnokrevné, nabízející tvůrčí prostor pro výrazné režijní a herecké osobnosti. Žánrově pestrá repertoárová nabídka vyvažuje klasické a vůbec divácky vděčné tituly v podobě inscenačně barvité a zábavné (byť ne komerčně podbízivé) s novinkami experimentálního ladění, často provokujícími svou krutou drsností. Právě těch se tu tentokrát sešla celá řada - ať už v Národním divadle Moravskoslezském (McDonaghův brutální Pán polštářů v režii hostujícího Andrzeje Celińského, Klimszova česká premiéra Klimáčkových Povídek z fastfoodu a koneckonců i Langova naturalisticky dravá, ale též do symbolismu přechýlená Maryša), v Divadle Petra Bezruče (Celińského nastudování Moorovy adaptace prózy Stephena Kinga Misery, Fosseho dilogie Syn a Zima v režii J. A. Pitínského) nebo v přestěhované komorní scéně Aréna (Ravenhillovy Polaroidy, Gombrowiczova vnímatelsky zašifrovaná Svatba ve fantaskně snovém uchopení šéfa činohry NDM Janusze Klimszy).

Hned trojicí nastudování se pochlubil mladý režisér Jan Mikulášek, který se coby nový umělecký vedoucí "Bezručovců" představil demonstrací vlezlého manipulátorství na podkladě dramatu Martina Crimpa Story. Schopnost spolehlivě si poradit s rozlehlým jevištěm Divadla Jiřího Myrona prokázal dvojicí obrazových adaptací. S dramaturgyní Klárou Špičkovou převedl dějově spletitý román Alexandra Dumase Královna Margot do expresivní, manýristicky stylizované "greenawayovské" fresky, artistně a efektně rozprostírající sítě krvavých intrik boje francouzských katolíků a hugenotů kolem Bartolomějské noci. Docela aktuálně vyzněla také scénická transformace čtyřicet let starého scénáře k filmu Frederica Felliniho Sladký život (agilního novináře Marcella ztělesnil představitel dumasovského krále Karla IX. Jan Hájek) - nápaditá antipsychologická mozaika vykolejeného apokalyptického světa, která svou působivou dynamickou spektakulárnost nestavěla na kopírování klasického originálu, nýbrž využívala i momentů komizujících.

Witold Gombrowicz - Svatba|foto: fan-tom.cz