Odvezl jsem si kus špalku a začal řezat. Život sochaře Petra Kavana ovlivnila vojna, Indie i film Zapomenuté světlo

Všechno, co se v životě Petra Kavana děje, jako by řídila náhoda. Ve filmu Zapomenuté světlo režiséra Vladimíra Michálka, jenž o Kavanovi a jeho sochařské práci několik let před tím natočil němý dokument s hudbou spřízněné kapely Lucie, původně měly hrát jen jeho dřevěné sochy. Nakonec z toho bylo pro Kavana jedenáct natáčecích dnů v roli družstevníka Francka, manžela Marjánky v podání Veroniky Žilkové.

V současné době můžeme Kavana vídat v představení divadla Vosto5 Společenstvo vlastníků, ovšem i tahle role přišla dost nečekaně. Vostopětkový režisér Jiří Havelka naryhclo sháněl pro soubor narychlo herecký záskok a požádal Václava Poula z královéhradeckého Divadla Drak, aby mu někoho doporučil. Tip nakonec dostal právě na Petra Kavana. „Říkal jsem Jiřímu Havelkovi, že jsem hrál akorát v Zapomenutém světle, ale on na to, že amatéři jsme všichni.“ Ve Společenstvu vlastníků tak zůstává už čtvrtým rokem.

Symfonie složená z ťukání do kamene

Na představení dojíždí ze svého statku v Českém ráji, kde bydlí od poloviny osmdesátých let. Obklopují ho tam sochy a objekty, které začal vyrábět krátce po vojně.

V jednom z podlaží brány si můžete prohlédnou i loutky známého sochaře Petra Kavana|foto:Václav Žmolík, Český rozhlas

Vystudoval sice zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické a chvíli se snažil věnovat reklamnímu oboru, pokusy o „byznys“, jak se ukázalo, ale byly tehdy slepá ulička. „Na vojně jsem se setkal s brněnským sochařem Pavlem Kostrounem. Po vojenské službě jsem ho navštívil a jeho sochy mě zasáhly tak moc, že jsem si odvezl kus špalku a začal jsem řezat. Řezal jsem pět let a rozhodl se, že nebudu chodit do kanceláře. Musel jsem si ale najít náhradu, a protože jsme měli hokejový oddíl, začal jsem trénovat žáky. Za funkci tajemníka oddílu jsem dostal tisíc korun měsíčně,“ řekl v momentě, kdy na olympiádě v Pekingu české hokejistky bojovaly s Japonskem.

Nejen život v Českém ráji a tamní lipové dřevo, ale i daleké kraje jsou inspiračním zdrojem Petra Kavana. Mezi lety 1996 a 2006 žil vždy část roku v Indii, do které se prvně dostal díky aktivitám svého syna. Při první návštěvě jej zaujala „symfonie složená z ťukání do kamene“ a tehdy se rozhodl, že do svého materiálového portfolia přidá kámen. Část indického pobytu zachytil Richard Balous v dokumentu Swámí – Indické mimikry Petra Kavana, v detailu o nich ve studiu ale mluvil i sám Kavan. Atmosféru dokreslila i jedna populární indická skladba.