Odposlechy německých zajatců knižně

02330118.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02330118.jpeg

Válka z perspektivy vojáků. Bez příkras. Naturalistická a šokující. Tak, jak jí zaznamenaly protokoly pořízené v britském zajateckém táboře.

O tom vypráví nová kniha na německých knižních pultech s titulem „Vojáci. Protokoly bojů, zabíjení a umírání". Milion německých vojáků byl do jara 1945 v americkém a britském zajetí. Pro spojence to byla ideální příležitost naslouchat jejich běžným hovorům či spíše je odposlouchávat ve snaze dovědět se především vojenské detaily. Získali však mnohem více. Pohled na válečné šílenství očima vojáků a do jejich myšlenkových pochodů a pocitů.

Protokoly, které doslovně zaznamenaly konverzaci vojáků, jsou hotovou historickou senzací. Po desetiletích, kdy ležely zapomenuty v různých archivech, je objevili a analyzovali přední němečtí historikové Sönke Neitzel a Harald Welzer. Jak přiznávají v prologu knihy, nález vzácných dokumentů jim vyrazil dech, o obsahu ani nemluvě. Jedná se o 150 tisíc stran protokolovaných rozhovorů více než 13 tisíc německých a pár stovek italských válečných zajatců. Drtivá většina z nich zcela otevřeně a bez obav či politických nebo společenských ohledů neformálně debatovala o nepříteli, svých hrdinských činech, o Hitlerovi, vojenské taktice, nadějích, sexualitě, vyhlazování Židů, znásilňování, mstě a válečných zločinech. Sebereflexi , výčitky svědomí či stín pochybností o svém konání nečekejme.

Autoři mimojiné konstatují, že druhá světová válka pro mnohé vojáky jako kdyby představovala dějiště plné dobrodružství, bojů a násilí bez nejmenších skrupulí. Kniha přináší šokující citace z běžných rozhovorů zajatých vojáků, kteří si na válečné běsy nepotřebovali příliš dlouho zvykat. Páchat otřesná zvěrstva dokonce některým činilo potěšení. Většina svých činů nejenom nelitovala, ale naopak si vyčítala nedostatečnou razanci, jako například jistý plukovník, který podle protokolu v květnu '45 pronesl větu: „Neměli bychom to říkat nahlas, ale byli jsme příliš slabí. Některým lidem musíte prostě utnout ruku či nohu, aby nebyli schopni boje". Jak dokazují i další citace, většina odposlouchávaných vojáků wehrmachtu neměla morální pochybnosti o zabíjení, zejména partyzánů. Podle většiny protokolů vojáci lakonicky hovořili o odplatě a odstrašení nepřítele. Nad smrtí civilistů se nikdo nepozastavoval, patřilo to přece k válce. Ani vyhlazování Židů nebylo mezi vojáky sporným tématem. Soudě podle dobových záznamů se nad holocaustem málokdo v uniformách SS pozastavoval, natož pak veřejně odsuzoval.

Autoři knihy nechtějí moralizovat, cílem je přiblížit život řadových vojáků za války, její brutalitu, nepsané zákony, mechanizmy. Historikové dospěli k závěru, že druhá světová válka znamenala jediné - zabíjet. Nezávisle na ideologii. Němečtí vojáci, aniž by autoři bagatelizovali jejich činy i historickou roli, byli funkční kola válečné mašinerie. Jak ukázala analýza odposlechů, člověk nemusí být antisemita, aby vraždil Židy. Nemusí nenávidět Rusy, aby popravoval ruské zajatce. Osobně nemusí být přesvědčen o hrůzných věcech, a přesto je schopen je dělat. Taková je bohužel logika války, což platí dodnes.