Odpočinek v nabídce nemáme. Základem je zápal pro obor, v tvůrčí atmosféře studenti pracují víc, než musí, říká pedagožka AVU Milena Dopitová
„Dávám dohromady svět, kde není problém s odlišnými názory,“ říká Milena Dopitová, multimediální umělkyně, vedoucí ateliéru Intermédia I na Akademii výtvarných umění a členka silné skupiny umělkyň a umělců, kteří na scénu vstoupili počátkem 90. let. Kde se zrodil nápad na její „pestrobarevnou“ výstavu Příští zastávka je na znamení? Jak přemýšlí nad rovnováhou konceptu a formy a jak k tomu vede své studentky a studenty? I o tom mluvila ve Vizitce s Hanou Slívovou.
Když se Milena Dopitová coby milovnice architektury ocitla v rámci dovolené před katedrálou sv. Sofie v turecké části hlavního kyperského města Nikósie, upoutalo ji „něco divného“.
Upravená okna, chybějící oltář, v interiéru budovy koberce, vedle staré lázně v dezolátním stavu – zkrátka pocit destrukce. Až později se dozvěděla, že někdejší katedrála byla za nadvlády Osmanské říše přestavěna na mešitu. Tento vstup jedné kultury do druhé – pro oči Středoevropanky poměrně nezvyklý – se záhy proměnil v iniciační moment výstavy Příští zastávka je na znamení. V brněnském Domě umění je k vidění do 19. března.
Kdo o tom rozhoduje?
Objekty do této výstavy, která aktivně nabízí mnohost čtení, vyráběla Milena Dopitová s vidinou sjednocující myšlenky. „Judaismus, křesťanství a islám jsem chtěla postavit na jedno místo, kde spolu vedle sebe mohou existovat,“ vysvětluje.
Celá instalace pro ni byla návratem k rukodělnosti. Ústřední pestrobarevný objekt z barevných látek odkazujících k jednotlivým náboženstvím ručně šila i vyšívala. Ze stavebnicových kolejnic a z konstrukcí á la fotbalová branka zase načrtla nové vazby, nová propojení. Během přípravy výstavy pak sama v sobě řešila vztah k náboženství a církvi. „Víra je svatá věc, náboženství chápu jako střet kultur a mluvíme-li o církvi, pro sebe se ji nebojím přirovnat k politické straně. Tím ale nechci říct, že víra je stejná jako církev nebo náboženství. Síla je pro mě osobně v samotné víře. I moje instalace se ptá, kdo vlastně rozhoduje o tom, že na světě můžeme existovat,“ říká Milena Dopitová.
Spojilo nás nadšení
Ve Vizitce Milena Dopitová mluvila i o svém nedávném „komunikačním“ projektu Even – Odd, jímž sebe i Českou republiku prezentovala v Bruselu rámci našeho předsednictví Radě EU a který se přesune do Prahy, o instalaci těžební věže Jeff, která před dvěma lety na festivalu Signal upozornila na nejistotu týkající se ekologie a bezpečnosti, o uměleckých začátcích spojených s tělesností v kontextu společnosti a každodenního života a také o reflexi její generace, která na scénu vstoupila krátce po sametové revoluci.
„Spojovala nás silná doba a taky nadšení, že jsme konečně mohli dělat, co jsme chtěli – instalace i objekty. Najednou tu byly nové formáty, do té doby jsme se oficiálně mohli věnovat akorát tak malbě, kresbě nebo soše,“ vzpomíná výtvarnice, sama v 80. letech přijatá na AVU do ateliéru krajinomalby. Po revoluci pak studovala pod vedením Milana Knížáka a tento ateliér věnující se intermediální tvorbě už sedm let vede. Dokument Zkouška umění, reflektující příjímací řízení do tří ateliérů, v době natáčení Vizitky ještě neviděla, sama ale u svých studentů preferuje zejména otevřenost a zápal pro obor. Předpokladem je i chuť tvrdě pracovat. „Odpočinek nemáme v nabídce. Bereme to tak, že u nás v ateliéru to všechny baví. Mě baví se studenty mluvit o tom, co je zajímá, a snažíme se vytvořit takovou tvůrčí atmosféru, aby měli potřebu dělat víc, než musí.“
Související
-
Dávám materiálu šanci sdělit svůj názor, říká světově úspěšná sklářská výtvarnice Šabóková
Ve Vizitce mluvila Gizela Šabóková i o tom, proč se jí špatně pracuje se zelenou nebo díky čemu se jí podařilo rozjet kariéru.
-
Život je souhrn paradoxů, rád se na ně koukám z nadhledu. Drsný humor pro mě není, říká Jiří Slíva
Má rád kávu, víno a jazz. Pískání v uších se snaží přemoci mírovými prostředky, tedy radostnou tvorbou, a když po šedesátce natáčel svá první alba, cítil se na čtyřicet.
-
Hranice jsou pro mě téma dodnes. Kdykoliv je přejíždím, nemám dobrý pocit, říká výtvarník Libánský
Vlasy a vousy jako abbé Faria, postava z filmu Hrabě Monte Christo, přinesly Jaroslavu Libánskému jeho druhé jméno. Chtěl být lesníkem, nakonec však převážilo umění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
