Odkud pramení náš kolektivní duch?

Letos o to víc, že mužstvo, které na mistrovství odjelo, bylo považováno za outsidera. Za vítězstvím byla obrovská síla týmového ducha, což je nanejvýš překvapivé. Považte: vyhráli jsme mistrovství světa v kolektivním sportu, protože jsme byli nejlepším, nejsoudržnějším kolektivem.

Přehnané zdůrazňování síly celku – vzájemné bojovnosti podceňovaných – není možná úplně náhodné. Z hlediska historické zkušenosti k malému národu, který je vláčen dějinami velkých, tak nějak patří. Za každoroční potřebou projevování národní hrdosti prostřednictvím hokeje se ovšem neskrývá pouze tato dějinná neuspokojenost, ale zřejmě i nenaplňovaná potřeba vzájemnosti jako takové.

Právě neustálé opakování, že Češi byli opravdovým týmem, bojovali jeden za druhého, je také zároveň přiznáním, že obvykle nám taková síla schází, nejen na ledě, ale hlavně v každodenním životě. Hokejová plocha, na níž jsme jako malí a podceňovaní dosáhli už tolik úspěchů právě proti velkým, se pak snadno proměňuje v projekční plátno národního nedostatku. Vzájemnost? Společné? Tým? V českém společenském či politickém světě skoro cizí slova.

Oslava vítězství, která je tak příjemně opojná, euforická a povznášející, pluje vždy na hormonech radosti ze společného. Tam se ho – třeba při zpěvu hymny v obývacím pokoji při nadšených objetích v hospodě či při hopsání na náměstí – nějak umíme dotknout. Víme o něm bezprostředně, nemusíme jej složitě hledat, popisovat nebo konstruovat. Společné námi proniká a my jím. Jakmile ale hokejová euforie odezní, zmizí společné a smysl pro ně snadno kdesi v mlze, jako by nikdy nebylo.

S radostí z titulu mistra světa nakonec přichází i jisté zklamání z vytrácení smyslu pro společné. A proč to jinde nejde? Hokejová odpověď je vcelku snadná: nemáme Vokyho, rozhodčí nepískají rovinu a chybí trochu toho štěstíčka…