„Odházejte tu hlínu, hrobaři!“ Připomínáme jedinečně zpřístupněnou pozůstalost Františka Gellnera

Editoři počinu, Jiří Flaišman a Michal Kosák z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, jsou také průvodci pořadu. Sílu a význam díla Františka Gellnera dokládají zhudebněné verše, které zazní v pestrém stylovém rozpětí, v podání například Vladimíra Myšíka, skupin Hm, Katapult nebo Visací zámek. Ukázky čtou Martin Myšička a Miroslav Táborský.

Básník, prozaik, dramatik, výtvarník a publicista, tím vším byl František Gellner (1881–1914), v raném mládí anarchista, později byl zvolen do výboru klubu lidové strany pokrokové v Brně. Jeho úspěšně nastoupenou literární kariéru přerušila válka. Voják rakousko-uherské armády ale nepadl v bouři bojové akce, od 15. září 1914 je prohlášen za nezvěstného, přímé svědectví jeho posledních okamžiků se nedochovalo.

To, co zůstalo, je lidský osud, dramaticky a bez vlastní viny přetržený. Kolik toho ale stačil načerpat, promyslet, alespoň naskicovat, či dokonce analyzovat? Pohled na Františka Gellnera jako literáta nabízí zajímavou variantu.

Od buřičství, mladické vzpoury a anarchie přechází k „vážné“ publicistice. Uchovává si ironii, smysl pro výrazovou zkratku a vtipné pojmenování. Ostatně sepětí karikatury a slovního komentáře se právě u Františka Gellnera stalo osobitou formou, dvě skici, výtvarná a literární, působí téměř synergicky.

[Figurální kompozice v interiéru]. 1 s., podepsáno Gellner, Soukromá sbírka, 290x275 mm|foto:Nakladatelství Akropolis, Dílo Františka Gellnera, Kompletní hybridní edice ÚČL AV ČR

Základy získal chlapec nepochybně v rodině

Tam totiž zjistíme, že Františkovy studijní výsledky nebyly sice nijak skvělé, zato jevil umělecké sklony a projevuje politicky radikální smýšlení. Dle pozdější vzpomínky spolužáka z gymnázia, Josefa Macha, měla rodina pro obojí jisté pochopení, Karel Gellner, sám tíhnoucí k sociální demokracii, předplácí Nový kult a Moderní revue. Básněmi, překlady a kresbami přispívá František Gellner do rukopisných studentských časopisů.

František Gellner vystoupil před českou veřejnost roku 1899

„Byl to muž, jehož obestřela pověst od původu zdáním zvrhlosti a zkaženosti. Toto zdání vrhala na něho povrchní, na slově ulpělá znalost jeho dvou básnických knížek a o jeho utvrzení se zasloužil Arne Novák svým posudkem o jeho první knížce, který je výronem školometského pojímání díla a naprostého nepochopení jeho ducha.

Když pokolení, s nímž jsem dorůstal, ‚rozum bralo‘ – koncem prvního desítiletí dvacátého století – byl již Gellner dávno za obzory. Od r. 1905, kdy se vrátil z vojny, žil převážně v Paříži. V české veřejnosti měl pověst ‚hrozného dítěte‘, ale mládež čtla jeho bolestné básně plna porozumění a účasti a cítila křivdu, kterou pověst páchala na muži jemnocitném, něžném, životem bolestně zmítaném a nešťastném.“