Odhalený Tono Stano. Meditace „ruční práce“ a potřeba dotýkat se

03741948.jpeg
03741948.jpeg
Do Nové galerie v Balbínově ulici v Praze se vydejte na výstavu s názvem Kompilace. Vedle slavných aktů a figurálních kompozic zde představuje portréty, zátiší a také své malby, kresby a objekty Tono Stano.

Fotograf Tono Stano, jeden z významných představitelů slovenské nové vlny, je znám především jako fotograf ženských těl či jako autor plakátů pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Na výstavě v členitých prostorách Nové galerie na pražských Vinohradech se však představuje jako autor, který se při své tvůrčí práci nespokojí jen fotografickým médiem. Vedle slavných černobílých ženských aktů jsou k vidění jeho malby, kresby, asambláže a objekty.

„Moje práce vznikají koncepčním způsobem a jsou to jednoduchou stylizací odlehčované realizace širokého spektra možností člověka. Využívám v nich část z kvanta optimizmu, který mi poskytuje, až vnucuje současnost. Snažím se o koncentraci uměleckých kvalit, které by nepřestaly koketovat s humorem.“ Tono Stano, 1984.

Dílo vzniklé z mnoha dílčích potřeb bez otázky pročSvé výstavní záměry umělec většinou připravoval kompaktně, jak sám říká: „Vždycky, když jsem dělal nějaké výstavy, tak jsem se snažil udělat z toho jakýsi celek předem, jakousi sérii. To byl příklad třeba expozice Bílý stín ve Špálově galerii, nebo série z přírody. V tomto případě jsem z každého vzal něco, dokonce i z úplně nových věcí a do toho jsem ještě zapojil kresbu a malbu. A to, co bylo do teď neviditelné v mé tvorbě, protože jsem to používal jako podklad pro ty finální fotografie. Teď jsem s tím šel do prvního plánu. Ona to akcelerovala částečně možnost digitální fotografie, kdy jsem měl dojem, že ty fotografie začínají být odlidštěně technicistní. Měl jsem potřebu ve finále se toho nějak rukama dotknout.“

03741950.jpeg

Charakter současné výstavy pro Tona Stana neznamená, že by něco ze svých témat a záměrů opouštěl: Spíš je to tak, že tahle sekce, těch ´ručních prací´, jak tomu říkám, je i proto, že člověk něco dělá se zaujetím a dostavují se různé stavy, úspěchy i neúspěchy. Ale hlavně, je to navzdory všem očekávání. Ta scéna je nenasytná a lidé se pořád ptají, kdy bude další výstava, co dělám a tak dále. A já jsem vlastně potřeboval začít dělat něco, co ode mne nikdo nečekal.“